Svědectví

Svědectví

•  

  Svědectví z pouti do Medžugorje

  Pokud byste chtěli také vydat své svědectví o Bohu, můžete nahlédnout - ZDE

   

  Když se chystáš na svatou pouť – připrav se na pokušení...zdá se mi to jako celkem výstižný titulek:) Před odjezdem do Medžugorje se mi kupily komplikace. Tak jeden střípek – stojíte v den odjezdu na zastávce, čekáte na spolehlivý "žlutý" autobus, abyste včas dorazili na místo srazu v Olomouci. Půl hodiny zpoždění, pečete se v pravé poledne na sluníčku – zastávka bez střechy, s kufrem a batohem, nic nejede a pak se podíváte do mobilu, kde čtete zprávu: "Váš spoj byl zrušen a peníze vráceny na účet". Zpráva nás, čekající na autobus, uvedla do pohybu – rychle jsme se seznámily, vzala jsem auto i nové "známé", a týden parkovala v Olomouci u Globusu – s prosbou na Anděla strážného, aby pohlídal auto, ať mi ho neodtáhnou a najdu ho tam za týden:) Když jsem z Medžugorje odjížděla, tak jsem tušila, proč si asi odvěký nepřítel Boží nepřeje, aby tam lidé jezdili na pouť...

  V Medžugorji se totiž tak nějak lehčeji modlí a otevírá srdce Bohu...Zastavila jsem se tam, znovu uskládala priority. Oprášila jsem modlitbu růžence, kterou jsem už mnohdy přeříkávala jako děti básničku. Panna Maria nás učí a zve k modlitbě srdcem. Díky srdečnému doprovázení otce Radka, který nechával poutníkům svobodu, čeho se chtějí zúčastnit, jsem tam našla i dost prostoru pro tiché přebývání o samotě s Bohem – na kopcích, v kostele, kapli, kdekoliv. Domů jsem se vracela pokojná a radostná, s vděčností, že Bůh je stále s námi, a s vědomím, že nám svěřil velké dary i velké poslání...

  Děkuji otci Radkovi i všem milým spolupoutníkům :)

  Marcela H.

   

  Byly jsme s dcerou v Medžugorje poprvé a jsme moc rády, že jsme se tam vypravily. Hned při příjezdu a vysednutí z autobusu jsem cítila  duchovním zrakem velký klid, pokoj, přijetí a takovou všeobjímající bezpodmínečnou lásku. Když jsem uviděla kněze v bílých albách a uslyšela písně – připadala jsem si, jako bych měla vidět, jak to bude jednou v nebi. Jedním slovem nádhera a velká duchovní posila!

  A obrázek Panny Marie, který byl jí i posvěcený při zjeveních, co jsme dostali po svědectví pana Patrika, jsem nechala víckrát okopírovat a zalisovat a rozdala nemocným a svým známým. Každý z těch lidí užasl a cítil tu milost z toho obrázku a hned si jej přikládal k srdci a nemohl se od něj odtrhnout a byli za něj moc vděční. A dva známí mi řekli, po shlédnutí fotek z Medžugorie, že se tam určitě vypraví. Původně to chtěli, díky vyššímu věku vzdát.

  Děkujeme Vám, otče Radku, ještě jednou za krásnou pouť, mše svaté procítěné Duchem svatým, Vaše svědectví a že vedete duše blíže Nebi a pomáháte svojí pevnou vírou a povzbuzením projít nám, obyčejným hříšníkům, v tomto pozemském putování i těžkými zkouškami. Také Vaše přímluvná modlitba, kterou jste se nad námi modlil, mi moc pomohla v tom, že mi odešla tíha, smutek a hněv z duše, které jsem tam dlouho nosila. Moc děkuji.

  Eva

   

  Pro mě byla pouť jako Betánie – duchovní obnova, načerpání sil do dalšího života.
  Velké díky za milosti, které jsem od Boha dostala. Oslovilo mě společné slavení liturgie, modlitby, adorace a svědectví, která jsem společně vyslechly...       
  Líbila se mi příroda, moře a všechna místa, která jsme navštívili. Ze všeho jsem byla nadšená a budu z toho dlouho čerpat. Jsem vděčná Pán Bohu a Panně Marii za milost, že jsem měla možnost poutě se zúčastnit.

  Vděčná poutnice SMG

   

  Pouť do Medžugorje – červenec 2022

  Když mi byla před devíti měsíci, v mých 49 letech diagnostikována rakovina, byl to šok nejen pro mě, ale i pro mé blízké. Člověk si náhle uvědomí, že nežil až tak dobře, jak si doposud myslel, a to jak po tělesné, tak především po duchovní stránce. Ne, že bych byla úplně špatný člověk, ale často žijeme ve stereotypech a špatných návycích. Ne nadarmo se říká že: „Člověk neumírá na nemoci, ale na špatné zvyky.“

  Jeden z prvních telefonátů, po sdělení diagnózy patřil mé dlouholeté kamarádce, která mě už léta zasvěcuje do věcí duchovních, Pavle.

  Bez dlouhého vysvětlování mi řekla své pocity: „zní to hrozně, ale já cítím, že se vyčistíš a bude z tebe jiný člověk.“ A opravdu, po deseti chemoterapiích jsem přišla nejen o jedenáct kilogramů a vlasy, ale především chuť řešit zbytečné věci, jít do sporů nebo cokoliv očekávat. Tělo se vyčistilo...ale, co hlava?

  Už léta jsem tělem i duší poutník (v letech 2013–2018 jsem šla 1300 km pouť do Santiaga de Compostela, v roce 2021 pouť ke cti sv. Ludmily z Velehradu do Tetína - 450 km, pravidelně chodím po cyrilometodějských stezkách, kterých je u nás na Moravě nepřeberné množství) Ale co teď, když únava stále narůstá a v kuse ujdu s bídou pár stovek metrů. Na pouť do Medžugorje, jsem se chystala několik let, a stále nebyl čas.… teď mám času spoustu. Přes mého známého jsem se na kontaktovala na Radka Maláče, ten mi poslal propozice... a jelo se. (moji blízcí mě zrazovali, báli se, že nejsem po zdravotní stránce úplně fit).

  Společenství lidí v autobuse bylo úžasné, a když se za Uherským Brodem, po modlitbě za zdar cesty nalévaly štamprličky slivovice a zpívalo: Mnoga leta, zdravi byli..., protože Otec Radek právě slavil 49. narozeniny, věděla jsem, že jsem v dobré společnosti... Dobře jsme docestovali do nádherného, promodleného mariánského místa Medžugorje. A bylo nám tam po všechny dny moc dobře. Hmatatelně jsme zažívali svědectví. Ať už to byla výřečná překladatelka Katka, její inspirativní manžel Goran, budovatelé Hradu Patrick a Nancy nebo 29letý Mario z komunity Cenacolo.

  Doslova denně jsme zažívali milosti, kterými byl horký hercegovinský vzduch doslova prosycen. Nejsilněji jsem tuto skutečnost vnímala při výstupech na Podbrdo a Križevac. V úmorném vedru, s krátkými zastávkami k modlitbě nebo s hlubokým textem Tomislava Ivančiče. Většina postupovala po cestě z ohlazených kamenů bosa s pokorou a bytostným uvědoměním. Tak to byla síla. Tady se i moje duše setkala s Panenkou Marií, mojí dárkyní naděje. Zažila jsem obrovskou milost. Odevzdala jsem své velké trápení a získala naději a sílu do dalších dnů...

  Teď už jsem zase doma. Za chvíli odjíždím na další dávku ozařování, ještě mě čeká sedmnáct. Jsem posílená a nějaká čistší... A když je mi těžko, tak se prostě modlím růženec...

  Olga z farnosti Lukov

•  

  Svědectví z absolvování semináře Obnova v Duchu svatém

  Co se změnilo v mém životě:

  úplně všechno – můj život se totálně obrátil. Dříve jsem byl hodně sebejistý, impulzivní, nežil jsem nejlíp, do kostela jsem chodil víceméně pravidelně, ale z povinnosti. Bůh byl pro mě nějak na "vedlejší koleji". Ale je to tak asi rok, možná i víc, co jsem se začal zamýšlet nad svým životem a pomalu jsem zjišťoval, že mi "něco" v životě chybí, přestal jsem být sám se sebou spokojený a krok za krokem jsem se vydával hledat Boha. … Nechodil jsem pravidelně ke zpovědi a samozřejmě ani ke svatému přijímání, ale začal mi chybět ten přímý život a kontakt s Bohem. No a potom se zjistila má nemoc: vše se najednou úplně obrátilo … začal jsem se pravidelně zúčastňovat setkání v semináři Obnovy v Duchu svatém. Nedokážete si ani představit, co to pro můj život znamenalo a stále znamená. Jak já po několika setkáních začal přímo prahnout po Svaté zpovědi, abych se konečně očistil a abych se pravidelně mohl zúčastňovat Svatého přijímání.

  Závěrem – kdybych měl jednou větou říci, co mi naše setkávání přineslo, bylo by to asi: myslím a doufám, že jsem našel Boha - vím, je to troufalé, ale věřím, že to tak je.... Zdeněk

   

  V průběhu kurzu Sievers jsem každý den četla Písmo svaté.  Pro mě byla důležitá právě ta pravidelnost.  Každý den pár vybraných veršů na dané téma. Zjistila jsem, že jsem zvědavá i na to, co je napsáno předtím a potom a většinou jsem přečetla celou kapitolu. A pak přemýšlela, těšila se, o čem to bude příště. Také jsem se těšila na další setkání s ostatními účastníky, na naši menší skupinku, na tu prima kamarádku co sedí každý týden vedle mě a můžeme pak spolu ještě ledacos probrat. Přednáška nebo svědectví, bylo dobré dozvědět se něco nového, čerpala jsem další náměty k přemýšlení a k povzbuzení.  Prožili jsme spolu krásné Chvály i Modlitby za seslání darů Ducha svatého. Kurz končí v době adventní, všechno září, třpytí se, světýlka jsou všude ve městě. Mně připadá, že jejich záře je jaksi slabá, slabší než jiné roky. Poznala jsem, že mám zvednout oči od chodníku a zároveň nekoukat jen na krásné nebe, ale podívat se do očí lidem, kteří tu kolem mě žijí.  Zdá se mi, že jejich oči jsou ta pravá adventní světýlka, a když některá vypadají přece jen pohasle, mohu je zkusit rozsvítit svým úsměvem. Z celého srdce přeji všem lidem pokoj a dobro. Znovu jsem si uvědomila, že přes všechny starosti, bolesti a těžkosti tohoto světa, jsme všichni milované Boží děti. S vděčností mohu říct: „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.“     Jitka                                      

   

  Milý čtenáři, na semináři jsem byl jako člen týmu. Byl to pro mě požehnaný čas. Velmi silným momentem byla modlitba za vylití Ducha svatého. Pět lidí prosilo o dar modlitby v jazycích a tři z nich ho hned dostali. V jednom případě mi Pán dopředu ukázal, že prosba o dar jazyků bude vyslyšena, což pro mě byl jeden z nejsilnějších momentů z celého semináře.  Pán je veliký. Amen.  - člen týmu 2022

   

  Kurz Seminář obnovy v DS u mě perfektně zapadl do „rekonstrukčního“ období po letech těhotenství a kojení, troskoidních 8 letech, kdy jsem dlouhodobě neměla na nic síly. Postupně už jsem si i uvědomovala, že ke změně potřebuju svatého Ducha, že bez něho změna nepřijde, tak jsme se s manželem o dary DS modlili. V posledním půlroce se potkalo několik faktorů, kterými si mě Pán Bůh znovu přitáhl. Seminář byl zásadní a dotáhl plný restart – znovu jsem začala denně rozjímat bibli, denně se modlím k Duchu svatému, vrátila jsem se k poslouchání duchovních přednášek, našla jsem si super kamarádku (ženu, po které jsem roky ve farnosti pokukovala), posílila vztahy s jinými farníky. navázala nové vztahy i přespolními na kurzu, myslím, že i doma se nám zlepšily vztahy a nálada, začali jsme jako rodinnou modlitbu (i v autě) hoooodně zpívat, já jsem po mnoha letech zase začala hrát duchovní písně na kytaru, pookřála jsem na duchu osobními svědectvími, že Bůh mocně koná v životech lidí vedle mě, a taky jsem viděla kouzelnou přeměnu bohoslovce Radka v obětavého faráře a děkana. Nemám žádný „wow“ zážitek z vylití DS, ale to neznamená, že ho nemám. :) Taky mám naději na navazující dopolední charismatické spolčo s mladými mamkami. A doufám v charismata, ale to ukáže čas. :)   Jana

   

  Přihlásila jsem se na Obnovu v Duchu svatém, vedena velkou touhou být Bohu blíž. Udělat ze své strany krok, nebo dva k Bohu. Nevěděla jsem, co mne čeká, jsem na kurzu poprvé, ale můžu říct, že jsem nadšená. Setkala jsem se s partou lidí, kteří mají stejnou touhu jako já.
  Setkáváme se každý týden. Těším se na ta setkání a bude mi asi chybět, až kurz skončí.
  Jsme vedeni k tomu, abychom se očistili před Bohem uvědoměním si svých hříchů a jejich následným vyznáním, abychom byli schopni a hodni toho, přijmout nějaký dar Ducha svatého. Abychom uvěřili v to, že nám Bůh své dary chce dát a že záleží jen na nás, zda je přijmeme.
  Já osobně mohu říci, že jsem šla na kurz ve stavu, kdy jsem měla na srdci kámen - těžko a smutno a pocit, že nejsem hodna přijmout nějaký dar Ducha svatého.
  Teď vím, že se kámen ztratil - rozpustil, je mi lehko, jsem radostná a šťastná. Cítím, že moje modlitba má větší hloubku, modlím se ráda ráno i večer. Už vím, co je modlitba srdcem. Posílila se moje víra v lásku Boží a jeho Milosrdenství. Vím, že Bůh člověka nikdy neopustí, i když má hřích, je nedokonalý. Vím, že ho znovu zvedne, jestliže o to člověk stojí. Jsem plna naděje, pokoje, lásky, míru a vděčnosti. Chci být na tomto světě Bohu užitečná. Modlím se: "Buď vůle Tvá skrze mne."
  Moc děkuji otci Radkovi, otci Františkovi, Otci Wladkovi i vedoucím skupinek za vedení, za krásná svědectví, za rozjímavé přednášky. Za to, že se nám tak věnovali a plně se nám doslova rozdali. Moc děkuji za krásné, duchaplné adorace Nejsvětější Svátosti, za modlitby nad každým z nás, za prosby za každého z nás.   S úctou Eva

  
  
  Milý otče Radku, chci Vám poděkovat za možnost účastnit se letošního ročníku obnovy v Duchu Svatém.  Předtím, než jsem nastoupila do kurzu, vrcholilo období, které u mě trvalo už od té doby, co jsme se přestěhovali s manželem z Hradce Králové sem do Zábřeha. Kromě Šimonovy rodiny jsem tady prakticky nikoho neznala, což covid a mateřská moc neulehčily a cítila jsem dost osamělá, smutná, zacyklená, sebelítostivá… Do manžela jsem projektovala své frustrace a v duchu jsem mu částečně vyčítala to, jak blbě se tady cítím a vinila ho z toho, že se o mě dost nezajímá. Objektivně se žádná z těch okolností nezměnily.. pořád moc lidí neznám a nemám tady žádné opravdu blízké přátele (kromě rodiny), nikam nepatřím a snad ani nezapadám. Ale tak nějak mi to přestalo vadit. Taky jsem asi sesadila z prvního místa ve svém životě, co tam nepatřilo a, jak doufám, jsem tam dala Ježíše. Každodenní (ne vždycky teda úplně každodenní, ale rozhodně o hodně častější než dřív) rozhovor s Ním mi pomáhá svěřit se a odevzdat své pocity a starosti, smutky i radosti do správných rukou. Dřív jsem potřebovala svými pocity stále zahrnovat buď Šimona nebo telefonicky svoji maminku. Naučila jsem se, že tím můžu zahrnovat Ježíše a u něj věci opravdu docházejí rozuzlení. Cítím v srdci pokoj a radost, kterou jsem už hodně dlouho necítila. Za to vděčím v první řadě Bohu a taky této obnově a všem, kteří ji připravovali. Moc děkuju!     Petra
  
  

   

  V semináři "Život v Duchu svatém" jsme byli vyzváni, abychom Ježíši odevzdali nejen svůj život, ale i hodinu a okolnosti své smrti. Napřed mě to zarazilo, ale pak jsem si uvědomila, že to je věc, kterou mít pod kontrolou stejně nedokážu a když už je to tak, je pro mě vlastně výhodné, aby mě v hodině mé smrti držel Ježíš za ruku. Najednou je to úplně snadné.     Anna

  
  
  

  Asi nejvíc jsem poznala, že jsem Bohem milovaná. Od mala bylo mi do hlavy vtloukáno, že Bůh vše o nás ví, snad nás hlídá a počítá přestupky, málo bylo zmiňováno jeho milosrdenství. Ten Zlý ještě k tomu přiléval, že jeho lásku si musíme zasloužit. Viděla jsem Boha přísného. Tady jsem zakusila jeho lásku, hodně. A ještě  bylo řečeno, že bychom se mu měli omluvit, že o něm tak špatně  smýšlíme. To mne teda taky nikdy nenapadlo.  M.

   

  Poznala jsem, že je Bůh pořád se mnou, nikdy mě neopouští, v těžkých situacích mi dává sílu. Klára

   

  Začala jsem se pravidelně každý den ráno modlit. Je to skvělý start do nového dne a zároveň cítím jak se vztah s Bohem prohlubuje. LK

   

  Hodně mě to obohatilo v hlubší modlitbě s Bohem. Cítím a uvědomuji si Boha po celý den. I v maličkostech. Jsem zaplavená pokojem a radostí - a to chci rozdávat dál kolem sebe. Když mám starosti, nějaké potíže - vím, že je nemusím řešit sama. Přijde asi i poušť, ale věřím, že i tam bude se mnou Bůh. Přála bych si, aby to prožil každý věřící člověk - bylo by víc světla ve světě. Lucie

   

  Začala jsem se častěji modlit a zjistila jsem, že je Pán vždy se mnou… Mohu se na něj kdykoli obrátit. Jitka

   

  Po absolvování Sieverse se i v mém okolí (rodině) vše nějak uklidnilo, máme se všichni víc rádi. Našla jsem mnoho nových kamarádů. Já mám totiž ráda lidi. Říkám, že mé srdce je jako Noemova archa. Potřebuji tam mít všechny. Ludmila

   

  Naučil jsem se otvírat pravidelně Písmo, a jednou jsem zakusil krásný Boží dotek. A to myslím stačí :-) Ondra

   

  Přijde mi, že jsem teď Bohu daleko blíž, dal mi možnost cítit, jak mě miluje a dokážu se mu víc svěřovat než dříve. BD

   

  Jako rozlitá  váza byla má duše, než jsem zakusila sílu Ducha svatého. Na začátku jsem nečekala ani nedoufala, že se něco takového v mém srdci uděje. Ale Pán Bůh z toho nic, co v mé duši bylo, utvořil něco krásného, z lidského hlediska něco neuskutečnitelného, co dokáže jen Bůh, my lidskými silami toho nejsme schopni. Postavil mou rozlitou nádobu, slepil co bylo rozbité a zlehka mě naplňoval. Přijetí Ducha svatého byl proud živé vody, který mě zcela naplnil. Ve chvíli, kdy na mě Duch svatý byl doslova vylit, pocítila jsem ohromný proud lásky a to i k lidem, kteří mi dodnes byli nějakým způsobem nepříjemní. Zcela jsem se Bohu odevzdala... Bůh opravdu činí zázraky v našich srdcích. Víra v Boha je jedna věc, ale opravdová láska k Němu a spojení skrze Ducha svatého je věc druhá.

•  

  Svědectví účastníků kurzu Alfa

  Pane, řekni jen slovo

   

  Můj příběh začíná dávno, někdy před pětadvaceti lety, když jsem se začal už víceméně – ale spíš méně, než více, účastnit „tradičního“ náboženského života. Tzn. jakž takž chodil na nedělní a sváteční bohoslužby, párkrát za rok ke zpovědi a přijímání.

  Kolem sebe jsem viděl lidi (především svou manželku a maminku), jejichž životy o hodně bližší Bohu se zdály snazší, veselejší, plnější. Začal jsem pociťovat touhu po tom, co žijí, která se projevila tak, že se pro mě při mši svaté stala nejdůležitější slova před přijímáním „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena,“ – okamžik, kdy jsem se k Bohu asi opravdu obracel a očekával jeho odpověď. A protože nepřicházela, obracel jsem se stále netrpělivěji, jenže ono pořád nic.

  Než jsem propadl úplné skepsi, pomohl mi u zpovědi jeden z kněží, který mě navedl k tomu, co jsem si nazval jako „i cesta může být cíl“. Tedy, že se s Bohem na tomto světě třeba nikdy nesetkám, ale už to, že se budu snažit žít podle jeho not a následovat ho (v mém případě spíš neztratit směr), je dobré a stačí. Důraz na „Pane, řekni jen slovo“ se pak zmírnil, byl to tak trochu povzdech, jakože co kdyby náhodou…

  Pak jsem se prostřednictvím manželky dostal k pomoci na Alfa kurzech. Tam jsem občas prožíval pocit vnitřní sounáležitost s ostatními, kteří se mi (pokud už nebyli předtím) stali přáteli. A párkrát, asi spíš motivován jimi – a hodně zřídka i sebou – jsem pocítil, že se na Alfě  asi „něco“ mezi námi a nad námi vyskytuje.

  V rámci programu Alfy přišel na počátku května 2022 tradiční víkendový pobyt na Hoře Matky Boží u Králík. Pro mě spíš setkání s kamarády, vaření, pivko, zábava s ostatními.

  Sobota byla klasicky náročná. Neklidná noc, brzké vstávání, vaření, které se ale dařilo. Po obědě pokec u stolu a nepříjemné zjištění, že na odpočinek do přednášky Otce Radka mám jen půl hodiny. Jeho slova o vylití Ducha svatého jsem vnímal spíš zpovzdálí. Tohle už jsem slyšel víckrát a není to určeno pro mě. To, co popisuje, se v normálním životě přece moc nestává.

  Přesun na další část programu, chvály v kapli, nebyly nějak nepříjemné. Chvíli jsem poslouchal a snažil se únavu tak nějak zevnitř rozpustit. Moc to nešlo, po dvou písničkách jsem odešel na pokoj, lehl si a četl.

  Zjištění, že za chvilku je mše, mi na náladě nepřidalo. Ale když už jsem v Králíkách, tak bych na mši měl jít. Jo, a taky jsme se v pátek domlouvali, že součástí mše budou i přímluvy za manželčina tatínka, který je na tom dost špatně. Proto koneckonců nejela se mnou.

  V kapli jsem usedal hodně unaveně. Ze mše jsem toho moc neměl. Motala se mi hlava, od žaludku taky nic moc. Únava, špatná nálada se hodně stupňovaly. Vedle sebe jsem slyšel kamarádku, jak se za mě potichoučku modlí. Že je to za mě, jsem cítil, nevadilo mi to, už mi to začínalo být všechno trochu jedno. Až později mi došlo, jak byla její modlitba důležitá.

  Když jsem si začal komentovat lidi a mši kolem sebe, byl to komentář ironický, shovívavě blahosklonný a pak zlý, sprostý a vulgární. Ne poprvé, i když v takové intenzitě přece jen něčím výjimečný. Snažil jsem se nechat ty myšlenky projít kolem sebe, jenže potom, při čtení přímluv, ta za tchána nezazněla. „Jak to vysvětlím manželce? Co když tchán umře? Nezbývá mi než jí zalhat, když jsem obklopený takovou bandou neschopných lidí,“ šlo mi hlavou. Plný vzteku a trochu i nenávisti jsem se s pevně stisknutými víčky snažil zchladit. „Jsou to přátelé. To se prostě stává. Přece je za to nemůžeš takhle nesnášet,“ říkal jsem si. To už ve mně začínalo všechno vařit. Dobré i zlé emoce, chaos, zmatek a pocit, že pode mnou praská zem nebo led, že se někam řítím… Netvrdím, že jsem úplně netušil, co se ve mně odehrává, hlavou mi probleskla mírně ironická myšlenka, že teď bych mohl napsat pokračování Chelčického O boji duchovním (já to tedy nikdy nečetl, ale ten název mi přišel výstižný).

  A pořád jsem vnímal průběh mše, i tělo, kterému nebylo moc dobře, postupně vstával, sedal a klekal jak se patří, oddrmolil Otče náš, mdle podal ruku při pozdravení pokoje. Pak zas na kolena a „Pane, řekni jen slovo…“ I když mě mé vnitřní pochody asi hlásily, že se něco blíží, na tohle se připravit prostě nešlo: Svítící čtverec ke mně klesal a vyzařovalo z něj něco nepopsatelného – přesto se pokouším to popsat. Sluneční světlo uprostřed léta, naplňující teplo, ale hmotné, živé a jsoucí, existence sama v celé své úplnosti.

  Jak mi došlo až o pár hodin později: Bůh Otec mě vyslyšel a ukázal, že JE.

  Bylo to ohromující, šokující, lákající, ale i vzbuzující obavy. Něco, co mě srazilo na kolena samotným vědomím velikosti toho, co existuje. Ta velikost ve mně spustila lavinu emocí, vyvalily se slzy. Teď, před přijímáním? Spontánně jsem začal Boha plný zmatku oslovovat: „Pane, co mi to děláš? Teď? To nesmíš,“ což mi do slz vhánělo pobavení nad tím, že jsem se dočkal a s vnitřním odstupem zároveň sledoval, jak takhle divně reaguji a snažím se svůj stav racionálně vysvětlit, nepodlehnout mu, bojovat s tím. Ale bylo to jako postavit se povodni.

  Směs zmatku, nevíry, že se to děje. A já měl jít k přijímání. Zvednu se vůbec v tomto stavu? Když už jsem před mší řekl, že půjdu… musím. A tak trochu mě na nohy zvedla i zvědavost, co jako ještě bude. Čas, než jsem došel pro hostii, ztratil parametry. Ze staženého krku jsem taktak vysoukal Amen a ústa sotva pootevřel, do lavice se vracel se skoro zaťatými zuby a zaseklý, s vnitřním vztekem, co se mi to vlastně děje.

  Jen jsem došel do lavice, je to tu zase. Něco jako vysoká kapka či sloup (až pak mi došlo, že možná slza nebo krůpěj) přede mnou, opět jsoucí světlo – teplo – hmota – život. A hlavně pocit naprostého dobra a lásky. Cítil jsem, že má láska k manželce, dětem, lidem mi blízkým je milionkrát naředěná láska této slzy. A i když je ta moje naředěná, má stejnou podstatu. I já se podílím na tomto Božím díle, jsem jeho součástí a miluji-li, je mou součástí. Je to nepopsatelné, snad pocit objetí či ještě lépe ponoření do toho světla. Ano, přesně tahle klišé, která mi přišla jako hodně omletá, jsou našemu jazyku asi nejbližší… 

  Jak mi došlo až o pár hodin později: Kristus mi ukázal, CO je.

  Vzpomněl jsem si, že v přímluvách se zapomnělo na tchána a poprosil za něj. Co se děje, sleduji zpovzdálí a přitom jsem toho součástí: Já, malý panáček podobný tomu z dopravní značky přicházím s ním v natažených rukou  s jak malým dítětem k tomu obrovskému sloupu a on jej ode mě přebírá. Je to sloup či obrovská slza a přesto vím, že ho předávám takříkajíc z ruky do ruky. Sloup, tchán i já jsme ze stejného „materiálu“, onoho světla-tepla-života…

  Co dělá v tomto okamžiku tělo? Slzy se ze mě valí a valí, pořád se stydím, otáčím se bokem k ostatním. Tady není nic k vidění. Ale to je jen na samém okraji, to hlavní se odehrává někde TAM. Kde? Těžko říct. Cítím, že se to vše odehrává ve mně, ale zároveň vím, že je to mnohem větší, než kam sahá lidská představivost.

  Uprostřed toho všeho si s trochou humoru pomyslím, že teď mě teda asi Bůh předělá, abych byl dobrý a lepší. Nebo bych se teď měl stát lepším? A zeptám se ho.

  Potřetí už nepřijde světlo a teplo. Jen vědomí absolutní lásky. A bezpodmínečné lásky – ano, to pro mě bylo taky strašné klišé, ale tak jsem to cítil. Naprosté prázdno v požadavcích na mě, podmínkách vůči mě. Na to tady prostě není místo, vše je úplně zaplněné láskou a dokonalé. Bůh mě miluje přesně takového, jaký jsem tady a teď. Jestli se chci měnit, je jen na mě. Znovu: Bůh mě miluje takového, jaký jsem. I s mými chybami a slabostmi. Nechává mi v mém konání naprostou svobodu. Kolikrát jsem to slyšel a jak neskutečně je vzdálené cítit to?

  Jak mi došlo až o pár hodin později: Duch svatý mi ukázal, ČÍM jsem pro něj já.

  A tělo? Dlouhé, dlouhé a velké emoce, pokračují slzy. Ale jsou to slzy, protože se neumím tak smát. Kdybych se tomu nebránil, tak mě asi emoce roztrhnou. Fyzicky. Na kusy.

  Končí mše, závěrečná píseň, požehnání. Otáčím se bokem od ostatních, tečou ze mě slzy, nekontrolovaně se otřásám. Jsem plný rozpaků, ostychu, nechci s nikým komunikovat. A ještě chvíli trvá, než se dám aspoň trochu dohromady.

   

  P.S. 1

  Doma, když jsem to popisoval manželce, ta zpozorněla a zeptala se mě: „Co ti to říkal taťka před smrtí?“ A já si vybavil, co mi před třiceti lety vysvětloval můj milovaný tatínek, umírající v pouhých šestačtyřiceti letech na rakovinu, pohublý a zbědovaný. Ležel na posteli, zčásti už pod opiáty, při rozhovoru si prstem črtal na peřinu. „Už jsem na to přišel. Všechno kolem nás, všechno, co bylo, je a bude má tvar čtverce.“ Když jsem si na to čas od času vzpomněl, měl jsem to za projev léky oblouzené mysli. Tati, promiň.

   

  P.S. 2

  Tchán, za kterého se sice nečetly přímluvy, ale kterého jsem předával přímo Ježíši, zemřel doma, v pokoji a klidu dva dny nato.

   

  M.

•  

  Ostatní

  Přímluvná modlitba

   

  Děkuji za včerejší chvály, bylo to moc krásné a Pán to všechno připravil (podobně jako setkání v chrámě: Simeon, Anna a ... ). Děkuji přímluvcům, říkali slova a viděli obrazy, které NEMOHLI vědět - a Bůh mi toho včera tolik krásného řekl. Má cesta k uzdravení je dlouhá a hrbolatá, ale dnes cítím velkou vděčnost. Přeji Radost a Pokoj.

  Regina

   

   

  Jak upřímná snaha vyřešit rodinné záležitosti může vést až do pekla
  
  Všechno začalo, když jsem poznala muže svého života. Začali jsme spolu chodit a všechno bylo krásné, až na to, že jeho expřítelkyně nás začala špehovat a všemožně zjišťovat, co jsem zač, kde pracuji, kolik vydělávám apod. Kam jsme přišli, tam jsme ji „náhodou“ potkali... Chtěla jsem tuto situaci nějak vyřešit, ale nevěděla jsem jak.
  Já jsem byla plná beznaděje a nenapadlo mě, se za to vše modlit. Tenkrát jsem teprve začínala žít aktivním křesťanským životem. Musím tu zmínit jednu věc. Byť se Vám prozatím bude zdát zcestná. Pozvali jsme k nám našeho pátera, ale on nepřijel a neozval se a nic. Bylo to divné, ale později pochopíte, že to jsou ty nevyzpytatelné Boží cesty. Máma mi doporučila nějakou paní, že ona mi pomůže. Tak jsme tam, tenkrát už s manželem, jeli. Přišla jsem do malého kamrlíku, ze kterého vedly dveře do jiného malého kamrlíku, kde bylo lehátko na nějaké používání tantrických zvonů. Po stěnách byly malby planet a něčeho jako andělů. S paní jsme si začali povídat.
  
  Paní se představila jakýmsi jménem, které má na duchovní úrovni. Znělo podobně jako Šhi-ší. Něco mi o sobě pověděla, jak umí cestovat v duchovním světě a oprostit se od tohoto fyzického světa. Dále povídala, že v duchovním světě už má takové vyšší postavení. No prostě, přišla jsem k té nejlepší uzdravovatelce.
  
  První, co se zeptala, bylo, jestli jsem věřící. Tenkrát jsem jí řekla, že věřím v Boha, ale ne v církev. To jí udělalo velkou radost. Tak jsem jí popsala, co mě trápí a co a jak bylo. Pak mi začala pomáhat, začala se mě ptát, kdy jsem ji naposledy viděla, tak jsem řekla, že jsme byli tehdy a tehdy u manželových rodičů a ona že tam byla taky. A tak se mě paní ptala co jsem cítila, tak jsem jí popisovala, že beznaděj, nespravedlnost apod. Paní Shi-ší pořád opakovala a co cítíte dál, dál do minulosti. Takhle to na mě pořád zkoušela dokola a dokola. Já myslela, že už to vzdám, že to není možné, ale pak jsem najednou viděla: jít muže a ženu po nábřeží, paní se mě hned ptala, v jakém je to století a kde, tenkrát jsem řekla, že asi 16. a opravdu, když jsem si našla, co se nosilo v Anglii v té době, tak to tak bylo. No, a pak jsem se najednou ocitla v lodi a ve tmě. Viděla jsem se v pokročilém stádiu těhotenství uvázaná u kůlu, děje se nějaký obřad indiánů a já mám být asi oběť. To prý mi způsobila ta expřítelkyně už v minulém životě. Paní Šhi-ší chtěla, abych jí odpustila ze srdce už tu první křivdu, a tak jsme to stále opakovali dokola, co jsem viděla a potom jsem měla říkat, že jí odpouštím, až už jsem beznaděj a křivdu v přítomnosti expřítelkyně necítila. Pak jsem zas viděla, nějakého chlapce, jak kouká na vršku kopce někam do dáli do západu slunce a nic neříká a ani se na mě nedívá. Při tom všem jsem byla při vědomí a seděla v křesle. Jak jsem začala vidět tady ty věci, byla mě stále větší a větší zima. Venku parný letní den, já oblečená v motorkářským a klepala jsem se takovou duševně mrazivou zimou, až mi nohy poskakovaly a nedaly se zastavit. Paní Šhi-ší přede mě dala topidlo, které mě sice pálilo do noh, ale zima mě byla pořád stejná. Takový chlad vám nepřeji zažít, to -30°C je teplá a příjemná teplota. Byl to mráz, který nechladí jen tělo, ale především duši.
  
  Na závěr sezení mě paní Šhi-ší řekla, že s tou slečnou mám problém nevyřešený z minulých životů a že teď už to bude dobrý, že ji ale trápí ten chlapeček, že tam je ještě něco dalšího a dost možná většího, co je třeba vyřešit. Zaplatila jsem 2000,- Kč a vyšla ven.
  Cítila jsem se opravdu v pohodě a s expřítelkyní svého muže jsem to brala jako vyřešené. Dokonce jsem jsem se těšila na příležitost, kdy tam pojedeme na návštěvu a že jí ukážu, jak jsem se nad všechny její podrazy povznesla.
  Kdesi v hluboko, tak moc hluboko v mém nitru ale cosi křičelo. Ale nevnímala jsem to, byla jsem nadšená, jak je vše jednoduché a vyřešené. Už se nebudu trápit a nechávat se sžírat pocitem nespravedlnosti kvůli věcem, které se mi děly. Ale opak byl pravdou. Přijeli jsme domů a mě se přestalo jaksi ve všem dařit. Byla jsem vždycky šikovná, ale teď, všechno mě padalo z ruky, byla jsem čím dál nervóznější kvůli každé hlouposti, protivná na všechny. Potom jsem začala mít pocit, že někdo stojí za mnou v bezprostřední blízkosti. Dokonce jsem cítila, jak mi dýchá za uchem. Otočila jsem se prudce a nikdo a nic. Tma pro mě znamenala nepředstavitelnou hrůzu, až k smrti. Nebyl to takový ten strach, když jdete za tmy do starého domu, byl mnohonásobně větší a děsivější, ačkoli to bylo na chodbě našeho domu. Jít to tak dál, tak jsem asi spáchala sebevraždu, protože o tomhle někomu říct, tak by mě zavřeli do blázince. Když už opravdu začalo jít do tuhého, tak...
  
  … zavolal náš páter, co na nás před tím asi zapomněl a omlouval se a jestli teda pozvání ještě platí.
  Tak přijel a já mu v beznaději všechno vyklopila. Páter se za mě pomodlil a udělal jakési úkony a vše bylo pryč. Byla jsem to zase já. Zase můj život. Začala jsem se modlit, žít aktivnějším křesťanským životem. A od té doby se mnohé zlepšilo. Můj manžel viděl proměnu na mě a také se stal aktivním křesťanem, dokonce už chodí i k přijímání a ke svátosti smíření. Náš rodinný život se zlepšil.

  Monika

   

  Dar zdraví

   

  „U Boha je možné všechno“ Mt 19,26

   

  Letos, 7.6. 2019, to bylo přesně pět let od největšího duchovního zážitku mého života. Ráda bych se s Tebou nyní podělila o obrovskou radost a dar, který mi byl dán. Hospodin mě zachránil a daroval mi zdraví!!

  V létě, roku 2010, jsme začali rekonstruovat druhé patro našeho rodinného domu. Každou sobotu jsme se sourozenci a tátou pracovali na stavbě. Já jsem ten rok nastoupila na střední školu. Téměř všechnu práci jsme dělali svépomocí. Bez najmutí firem nebo pomoci druhých. Pro nás děti to byly velmi těžké dny a práce nebyla snadná. Často jsem byla unavená a slabá. Jednu sobotu jsme bourali staré zdi a my jsme celý den nosili kýble plné suti z druhého patra ven. K večeru jsem již byla velmi unavená. Ten den jsem cítila velké bolesti pravého kolena, kdy jsem následně nebyla schopná vyjít schody. Bolesti trvaly delší dobu, a proto mě mamka objednala k ortopedovi. Doktor nechal udělat testy a dle rodinné anamnézy také další, které se obvykle nedělají při prvním vyšetření. Při sdělování výsledků jsem vlastně ničemu moc nerozuměla. S mámou jsme následně nasedly do auta. Chtěla jsem se mamky zeptat, co to tedy všechno znamená, ale ona nebyla schopná slova. Dlouhou dobu jsme jen tak seděly v autě. Máma velmi plakala. Dověděla jsem se, že mám autoimunitní onemocnění. Jednalo se o kombinaci Juvenilní idiopatické artritidy a Bechtěrevovy choroby. Obě nemoci jsou neléčitelné. Od té chvíle se můj život otočil o 180°.

  Postupem času jsem začala vnímat mnohem větší únavu a vyčerpání, bolesti kloubů a bederní páteře a v noci jsem často bolestí nespala. Život 16ti leté holky jsem si představovala jinak!
  Přes týden jsem bydlela na intru a na víkendy jsem jezdila domů. V sobotu jsem musela pracovat na stavbě a v neděli po obědě jsem se opět vracela zpět na intr. Začala jsem pravidelně chodit na revmatologii, rehabilitace, byly mi předepisovány lázeňské pobyty, masáže atd. Se zhoršujícím se stavem jsem začala mít velké problémy s trávením a zažívacím systémem. Po vyšetření mi zjistili zánět žaludku. Postupně jsem přestala jíst polévky, maso, a nakonec téměř veškerá tepelně upravená jídla. Celé toto trápení se stravováním provázely obrovské bolesti. Během dvou let se zdravotní stav rychle zhoršoval. I když byl intr od školy vzdálen cca 50 metrů, začala jsem mít tak velké problémy, že jsem se občas do školy nedostala, jelikož jsem nebyla schopná vstát z postele. Díky Bohu jsem kolem sebe měla spoustu přátel, kteří mi byli každý den velkou oporou. Nastávaly situace, kdy jsem potřebovala, aby mi někdo obul boty a zavázal tkaničky, přinesl hrnek s čajem, doprovodil mě do školy nebo mi pomohl se obléct a uložil mě do postele. Měla jsem také problém se psaním, jelikož jsem měla záněty kloubů v prstech. Byly mi předepsány jedny z nejsilnějších léků od bolesti, které se v ČR vyrábějí / brala jsem prášky, které měly zpomalovat postup nemoci, jehož vedlejším účinkem byla neplodnost / prášky na zánět žaludku a prášky na migrény, které pocházely od páteře.

  Každý den jsem tedy bojovala s velkými bolestmi, svou neschopností, jinakostí a s myšlenkami, že můj život nemá smysl. Svou budoucnost za několik málo let jsem viděla v bolestech, připoutána na lůžku nebo na invalidním vozíku. Ve chvílích velkých bolestí jsem často chtěla umřít, abych to již dál nemusela snášet. Měla jsem v sobě velké množství hněvu vůči Bohu. Nerozuměla jsem tomu, proč to všechno musím snášet. Prosila jsem Ho, aby si mě už konečně vzal. Přemýšlela jsem, jakými způsoby lze svět opustit a na co bych měla dost odvahy. Nechtěla jsem dál žít. V boji o život mě občas držela pouze myšlenka na mámu a mé sourozence.

  Během nemoci a postupem času se však vztah s Bohem začal měnit. Nejdříve jsem s Ním mluvila o křivdě a vyčítala jsem Mu všechno to trápení, které mě provází. Čím více jsem s Ním však mluvila, tím pevnější náš vztah byl. Pak jsem pochopila, že od Něj mohu čerpat sílu na překonání každého dne. Každý den jsem se na Něj stále obracela s otázkou „proč“, ale zároveň jsem vnímala, že je mi na blízku a všechno nese se mnou!
  „U Boha je možné všechno“ Mt 19,26

  Ke konci čtvrtého ročníku na střední jsem byla postavena před velmi těžkou situaci. Chtěla jsem jít na vysokou, abych mohla pracovat s dětmi. Chtěla jsem dělat práci, pro kterou bylo vysokoškolské vzdělání nutné. Na druhou stranu jsem byla vážně nemocná a můj zdravotní stav vůbec neodpovídal tomu, že bych měla zvládnout studium……natož následně chodit do práce! I přes všechny informace, které tvrdily, že studium vysoké není zcela možné, jsem si podala přihlášku.

  Měla jsem již po maturitě, když za mnou přišla máma, že se v červnu 2014 bude v Brně konat duchovní obnova s otcem Jamesem Manjackalem, který má dar uzdravování. Máma chtěla, abych jela s ní. Celé roky se za mě každý den modlila a pevně věřila, že se může stát zázrak. Já jsem tomu příliš velkou pozornost nedávala a říkala jsem si, proč zrovna mě, takové obyčejné holce z nějaké malé vesnice, by měl Bůh pomoct?? Vždyť jsem Mu nedávno říkala, že bolesti ponesu a ať tu mou oběť nějakým způsobem využije, tak proč teď prosit o uzdravení? I když jsem po uzdravení velmi toužila, nevěřila jsem, že by se mi něco takového mohlo stát…..Necítila jsem se toho hodna a proto jsem nejela s příliš velkým očekáváním.
  Celá obnova se konala na Brněnském výstavišti. Celkově trvala tři dny. Druhý den se konaly modlitby za uzdravení. Dopoledne otec James mluvil o důležitosti svátosti smíření. Mluvil o vnitřním uzdravení člověka a o věcech, které si v životě neseme na bedrech. Často nám zdůrazňoval, že je dobré jít před modlitbami za uzdravení ke svátosti smíření. Věděla jsem tedy, že se chystají modlitby za vnitřní uzdravení a také modlitby za uzdravení těla. Rozhodla jsem se, že půjdu ke svátosti smíření. Nosila jsem v sobě velké zklamání, zlobu a hněv a věděla jsem, že se toho všeho potřebuji zbavit. Čekal mě však jeden z nejnáročnějších kroků v mém životě. Musela jsem / chtěla jsem odpustit lidem, kteří mě nějakým způsobem ranili, ale věděla jsem, že bez Boží pomoci to nedokážu. Chtěla jsem odpustit spolužákům, kteří mě 7 let šikanovali na základní škole a to z důvodu náboženského vyznání, vzhledu a odlišných povahových vlastností, které v našem třídním kolektivu nebyly zrovna IN! Také jsem se chtěla zbavit pocitu nepřijetí, kterého se mi dostalo ze strany mamky, když byla těhotná. Doma jí běhaly další dvě děti a mé očekávané narození pro ni byla spíše další obrovská přítěž než radost a požehnání. Největší boj s odpuštěním jsem si však zažila u svého táty. Prosila jsem Hospodina, aby mi dal sílu a aby mi pomohl tátovi odpustit. Z jeho strany se jednalo o psychické i fyzické domácí násilí a to jsem nedokázala překonat.
  Po svátosti smíření jsem klečela v řadě, stejně jako všichni ostatní. Právě začínaly přímluvné modlitby za vnitřní uzdravení. Byla jsem rozhodnutá, že již dál nechci, aby mě všechny tyto životní zkušenosti dál pronásledovaly a zatěžovaly. Chtěla jsem být zase svobodná. Chtěla jsem, aby se všechno to ublížení, zklamání a hněv rozplynul. Nepamatuji si slova, která otec James pronášel při modlitbě, ale velmi dobře si pamatuji pocit a myšlenky, které mě v jednu chvíli zaplavily. Hlavou mi proběhly obrazy mých spolužáků, táty i mámy a já jsem v duchu prosila Boha, aby to ze mě všechno sňal, aby mě od toho vysvobodil. Do jedné z písní jsem zašeptala, že jim odpouštím a v tu chvíli jsem se cítila jako motýl. Jako když ti spadne obří balvan ze srdce. Začala jsem plakat a usmívala jsem se. Věděla jsem, že jsem to dokázala!!
  Po modlitbách za vnitřní uzdravení následovaly modlitby za uzdravení těla. Klečela jsem stejně jako předtím. Otec James po nás chtěl, abychom si přiložili ruce na místa, která bychom chtěli uzdravit. V prvních minutách jsem netušila, kde a za kterou část těla se mám chytit. Přemýšlela jsem, zda bych raději měla zdravé oči, když nosím brýle nebo zda chci uzdravit alergii a astma, které mě trápilo. Nakonec jsem jednu ruku položila na bederní páteř a druhou ruku na žaludek. Byla to místa, která mi způsobovala největší bolesti. Klečela jsem na zemi a vnímala jsem bolest kolen, zad a loktů, které jsem měla ohnuté. Otec James začínal s modlitbou a následně vyjmenovával nemoci, se kterými lidé v hale přišli. Rozděloval nemoci podle místa, kde se nacházely (nemoci očí, uší, krku, hlavy, nohou, srdce, plic, střev, atd.) Následně připojoval jména lidí, kteří byli uzdraveni: „Terezo, jsi uzdravena, Kláro, jsi uzdravena.“ Takto to pokračovalo se všemi nemocemi, které otec James viděl. Celou dobu jsem vnímala jen tu bolest a přemýšlela jsem, co tam vlastně dělám.
  „U Boha je možné všechno“ Mt 19,26
  Nechtěla jsem prosit o uzdravení, jelikož jsem nevěřila, že bych to mohla být já, koho by Hospodin chtěl uzdravit. Ptala jsem se: „ Můžu něco takového vůbec žádat?“, „Není to příliš troufalé?“. Říkala jsem si, že tyto věci se přeci dějí jen některým lidem, kteří mají v životě nějaký velký úkol, a já do této skupiny přeci vůbec nepatřím. Jsem taková šedá myš. Úplně obyčejná holka z malé vesnice z Valašska, jejíž život je jedna velká katastrofa. Vztah s Bohem se průběžně měnil jako dubnové počasí…..

  Po delší době jsem pak slyšela, jak otec James jmenuje nemoci zad, páteře, revma, skoliózy, atd. Zastavila jsem se v myšlenkách a v hlavě se mi objevil citát z Písma: „Proste a bude vám dáno“.
  Představila jsem si život potom, až se vrátím z Brna. Myslela jsem na ty nesnesitelné bolesti a na dny a noci plné pláče. V tu chvíli jsem se rozhodla, že prostě chci být zdravá!! Modlila jsem se k Hospodinu: „Pane, pokud chceš….pokud je to možné, moc Tě prosím, uzdrav mě…Nechci už dál trpět…Nemám na to sílu. Jsem děsně vyčerpaná a unavená. Bolesti se nedají snést. Já už takto dál žít nechci. Chtěla bych mít rodinu a žít život bez takového strašného utrpení. Prosím pomoz mi!“ Celé moje nitro volalo po uzdravení!! V tu chvíli otec James řekl: „Martino, jsi uzdravena!!“ Mým tělem projela „husí kůže“ od konečků vlasů až po palce u nohou. Cítila jsem jemný tlak kolem těla a neuvěřitelné teplo, jako by mě někdo polil teplou vodou. Pod rukama, které jsem stále držela na těle, jsem cítila velké teplo. Skoro mě až pálily dlaně a já jsem začala velmi plakat. Vzlykala jsem, jako ještě nikdy a pláč nešel zastavit. V tu chvíli jsem věděla, že JSEM ZDRAVÁ!!
  Z obličeje se mi řinuly slzy jako hrachy, otočila jsem se na mámu, která klečela vedle mě a říkám jí: „Mami, já jsem zdravá!“. Máma se na mě podívala, plakala stejně jako já a říká: „Já vím“. Objala jsem ji a nebyla jsem schopná slova. Pláč se mi ještě dlouho poté nedařilo uklidnit. V hlavě jsem pak měla jen dvě myšlenky a to ty, že můžu mít rodinu a zvládnu se o ni postarat a že jako vděk za uzdravení půjdu pěší pouť do Santiaga, kterou jsem chtěla podniknout již před několika lety. Vstávala jsem ze země a bolela mě kolena po tak dlouhé době klečení. Sedla jsem si na židli a až do konce programu jsem plakala. Nakonec se halou nesl zpěv jedné písně a já jsem cítila neuvěřitelný pocit radosti. Chtělo se mi skákat, křičet i utíkat.
  Cestou zpět na ubytovnu jsem měla chuť si uzdravení vyzkoušet. Když jsem jen tak šli, vnímala jsem, jak střídám nohy a necítím bolest. Chtělo se mi lítat :-) Hopsala jsem kolem mamky a sestry jako 5ti leté dítě. Když se blížil přechod pro chodce, dřepla jsem si na zem a převázala jsem si šňůrky u bot – do dřepu jsem se dostala rychle a bez bolesti. Když jsem se postavila, mamka se sestrou už byly dál a já jsem měla možnost za nimi utíkat. Začala jsem běžet a dokonce jsem střídala běh a výskok. :-) Cítila jsem se jako blázen a myslím, že si to o mě museli myslet i všichni ostatní kolemjdoucí.
  Měli jsme hlad a já jsem dostala chuť na hamburger, který jsem předtím nejedla, jelikož v něm samozřejmě bylo maso a navíc jsem věděla, že by mi v břiše moc dlouho nezůstal a způsobil by mi velké bolesti. Snědla jsem ho celý!!
  Po návratu na ubytovnu jsme všichni byli děsně unavení. Já jsem hned po příchodu začala cítit velké bolesti břicha. Ten večer jsem dlouho seděla na záchodě a modlila jsem se, jelikož přišly bolesti několikanásobně větší, než obvykle.
  Když jsem si asi po 30 minutách lehla do postele začala jsem cítit bolest zad. Ležela jsem na zádech a ptala jsem se Hospodina, co se děje. Přemýšlela jsem a začala jsem pochybovat o tom, co jsem prožila. Bolest se velmi rychle stupňovala. Cítila jsem vystřelující bolest z bederní páteře. Vnímala jsem to, jakoby se mi páteř narovnávala. Zrychlil se mi dech a začínala jsem se potit. Po pár sekundách byly bolesti tak velké, že jsem přestala dýchat. Nemohla jsem křičet ani volat o pomoc. Chtěla jsem zamávat na druhou stranu místnosti, aby mi někdo pomohl, ale nemohla jsem pohnout ani malíčkem u ruky. Cítila jsem se, jako by mě někdo zalil betonem. Nemohla jsem vůbec nic. Cítila jsem, jak se mi po tváři valí krůpěje potu. Cca po minutě jsem slyšela své srdce, jako bych ho měla v uších. Docházel mi dech. Modlila jsem se a myslela si, že umřu. Začínala jsem pomalu ztrácet vědomí, jako když usínám…
  Najednou jsem se nadechla. Zkoušela jsem pohnout rukama, které začínaly brnět. Vnímala jsem, jak bolest postupně mizí. Dech se stabilizoval, srdce uklidnilo a pak už vše bylo v pořádku. V pokoji bylo ticho. Převlékla jsem se do suchého oblečení, jelikož jsem propotila pyžamo a šla jsem spát.
  „U Boha je možné všechno“ Mt 19,26
  Spala jsem celou noc, bez probuzení, což jsem nezažila už několik let. Cítila jsem se odpočatá a plná energie. Bez bolesti jsem se posadila na postel a vytvořil se mi úsměv na tváři. Vylezla jsem z postele a šla jsem se protáhnout. Znovu jsem se chtěla přesvědčit o tom, zda se mi nic z toho nezdálo a zda jsem opravdu zdravá. Zkoušela jsem si dosáhnout rukama na palce u nohou, dělala jsem dřepy a další různé cviky. Všechno bylo skvělé!!! :-)

  Opět jsme přišli do haly na výstaviště. Byl to poslední den obnovy. Otec James nás vyzval, aby přišli na podium ti, kteří byli předchozí den uzdraveni. Kupodivu jsem se zvedla a šla jsem. Byla jsem plná nadšení, že jsem si ani pořádně neuvědomila, že jsem vlastně introvert a vystupování na veřejnosti mi nedělá dobře. :-) Když jsem stála u mikrofonu, viděla jsem před sebou téměř 6000 lidí, po pravé straně seděl otec James a já jsem s nadšením mluvila o tom, jak jsem byla nemocná a jak jsem to ráno poprvé v životě utíkala na tramvaj a stihla jsem ji!! :-)

  Po návratu domů jsem tátovi doma sdělila, co se stalo. Tak nějak poslouchal, ale příliš tomu nevěřil. Začal mluvit o psychice a o tom, co všechno s námi dokáže. Myslím, že začal rozumět až druhý den, když jsem vyběhla schody do patra a brala jsem je po dvou!! :-)
  K obědu jsme měli „čínu“. Zase maso a teplé jídlo. Měla jsem na ni obrovskou chuť. Snědla jsem celou porci a poprvé po několika letech mi jídlo zůstalo v břiše. :-)
  Večer, než jsem šla spát, jsem měla velký strach. Nechtěla jsem, aby se opakovala stejná situace jako předchozí noc. Lehla jsem si a vnímala co se děje. Bolest opět postupně přicházela. Sílila každou sekundou. Průběh byl stejný jako noc předtím, ale uvědomila jsem si, že bolest byla slabší a trvala kratší dobu. Takto to trvalo 7 dní. Každý večer jsem ulehla do postele a začala mě bolet záda. Bolest vycházela z bederní páteře a vždy jsem cítila, jakoby se mi páteř narovnávala. Postupně, den ode dne, byla bolest slabší a slabší a doba trvání se zkracovala. Poslední noc již trvala jen několik sekund. Po tomto týdnu se již nikdy nevrátila.
  Otec James nám při odchodu kladl na srdce, abychom zašli za našimi lékaři a nechali se vyšetřit, abychom si byli opravdu jisti, že jsme uzdraveni a mohli například přestat brát prášky, které nám lékaři předepsali. Po cca měsíci jsem tedy zašla za mou revmatoložkou. Ještě jsem stála ve dveřích, když mi paní doktorka řekla, že je něco jinak. Ptala se mě, jak se mám. Já jsem jí s úsměvem na tváři řekla, že výborně. Odpověděla mi, že si to myslela hned, jak jsem přišla. Že to poznala z postavení těla, které již stálo rovně, a v obličeji nebyla znát bolest. Řekla jsem jí o duchovní obnově a o tom, že jsem věřící a že bych jí chtěla poprosit o krevní odběry na obě nemoci. Paní doktorka říkala, že moc nerozumí tomu, proč to chci. Testy na revma mi prý udělá, ale testy na Bechtěrevovu chorobu se prý dělají jen jednou za život. Že prý nevidí důvod, proč by jej měla opakovat. Že i když se cítím lépe, neznamená to, že bych byla zdravá. Po delší době, kdy jsem ji prosila o testy, tedy svolila. 17.10. 2014 mi přišel email s výsledky testu a lékařskou zprávou, ve které bylo uvedeno, že u Juvenilní idiopatické artritidy došlo k remisi – tedy k navrácení do původního stavu, bez nálezu zánětu. Ruce, nohy i páteř bez nálezu. U Bechtěrevovy choroby bylo psáno, že antigen HLA B27 je v krvi stále pozitivní, ale nebyly nalezeny změny na páteři. Měla jsem obrovskou radost! Na tuto zprávu jsem netrpělivě čekala několik týdnů. Znamenalo to tedy, že mohu vysadit prášky. :-) A s paní doktorkou jsme se od té doby již neviděly.

  Můj život od té doby nabral neskutečné obrátky. Začala jsem více sportovat / studovat a pracovat. Pokud se naskytne příležitost, ráda vyprávím o tom, jak mě Hospodin uzdravil a jak velké je Jeho milosrdenství. Proto jsem také své svědectví sepsala. Budu ráda, když jej budeš předávat dál, aby lidé věděli, že Bůh je živý!! Že zázraky nejsou jen napsány v Písmu, ale že se dějí i v naší době. :-)

  
  Martina
  

   

  Lékaři mi nedávali šanci, v Ježíšově hrobě jsem ale došel uzdravení  
  
  Do Svatého města mne vedla touha vzdát díky našemu Pánu Ježíši Kristu za přehršel milosti, jíž mne zahrnul. Byl jsem totiž účastníkem těžké dopravní nehody, srážky osobního vozidla s kamionem. Já, ačkoli jsem prodělal rozsáhlé polytrauma a už mne prý zapínali do pytle na mrtvoly, jsem přežil.

  Lékaři mé rodině velkou šanci nedávali a čekali, že množství mých poranění nebude slučitelné se životem. Až když jsem přesto neumíral, začali usilovat o mé uzdravení. Přesto kvůli těžkému kraniocerebrálnímu traumatu mé rodině následně řekli, že by bývalo bylo pro mě lepší, kdybych skonal.

  Hospodin tedy zlámal mé kosti, ztrestal mě, nevydal mě však smrti (žalm 118). A já tak po šesti týdnech v kómatu vstoupil do nového světa. Byl jsem znovuzrozen a opravdu jsem se po rozsáhlé ztrátě paměti znovu začal učit mluvit. Byla to dlouhá cesta završená mou opětovnou mobilitou o francouzských holích, za niž jsem byl šťastný. A co víc, poprvé jsem sám, už bez doprovodu, vyrazil do kina na představení filmového klubu, které bylo prvním rendezvous s mojí nastávající.

  Za tuto všechnu milost jsem toužil Pánu poděkovat. Tudíž když mi po uplynutí sedmi let od nehody moje neuroložka řekla, že by teoreticky mé žíly v mozku měly být již zaceleny, a že bych, ač mi to nemůže doporučit, mohl být schopen zvládnout změnu tlaku při vzletu a přistání, bylo to vše, co jsem potřeboval slyšet. Ihned jsem začal plánovat cestu do Svaté země.

  To, kvůli čemu píši a kde náš Pán Ježíš Kristus opět zjevil svou slávu, nezaslouženě na velkém hříšníku, se stalo sedmý den našeho pobytu v Jeruzalémě. Ten den se nám poprvé během našeho pobytu, jenž byl jinak opravdu požehnaný, vše začalo kazit a museli jsme měnit své plány. Místo původního programu jsme se šli podívat do Zahradního hrobu. To je místo mimo hradby Starého města, pár kroků od Damašské brány.

  Když jsme sem v pozdním odpoledni dorazili, bylo zde celkem dost lidí. Ti ale už končili svůj program, který spočíval v prohlídce zahrady a vysluhování Večeře Páně. Zde jsme prožili hluboký zážitek, manželka začala děkovat Pánu za oběť na kříži, já se k tomu připojil a děkoval i za veškerou milost, jež mi dal. Děkovali jsme a chválili Pána, byli jsme celou dobu v hrobě sami a hluboce to prožívali. Měl jsem pocit, že právě zde se naplnilo to, proč jsem do Jeruzaléma jel, tedy vzdát Pánu díky a chválu.

  Po tomto zážitku jsme s pocitem naplnění vyšli z hrobu. Když jsme byli posledních pár kroků od východu, vešla dovnitř cizí paní. Rozhlížela se a někoho hledala, dokud nespatřila mne. Následně zamířila rovnou ke mně. Řekla mi, že na tomto místě dnes vůbec neměla být. Dokonce prý jela jinam, ale vše se jí zhatilo a pořád jí v hlavě znělo, aby přišla sem do Zahradního hrobu, že se zde prý má modlit za něčí zdraví. Vůbec nevěděla čí, ale že když od vchodu spatřila mne, tak si řekla, že bych to mohl být já. Přišla a ptala se, zda se za mé zdraví může pomodlit. Tuto nabídku jsem samozřejmě neodmítl a ona se pak už jen zeptala, zda na mě může při modlitbě vložit své ruce.

  Mimochodem, Edita je rakouská občanka žijící ve Vídni. Když se nás zeptala, jaký další jazyk kromě angličtiny umíme a odkud vlastně jsme, a my odpověděli, vytřeštila oči a my se dozvěděli, že se narodila v Ostravě a do Rakouska se před dlouhými lety provdala. Česky se již zadrhávala, těžce skládala věty a neustále se dotazovala ohledně slovní zásoby, ale modlitbu za mé uzdravení se snažila formulovat v češtině. Modlitbu vedla ve jménu našeho Pána a Boha Ježíše Krista a vzývala svatého Ducha, aby přišel, dotkl se mě a já mohl odložit své hole. Kolem už začali proudit do zahrady poutníci a trochu přezíravě na nás koukali. Ale to nás nerušilo a já jsem na výzvu paní Edity otevíral své srdce Ježíši Kristu, přijímal ho za svého Pána a odevzdával se do Jeho rukou.

  Po mém odevzdání se Pánu se stala třikrát jedna, slovy těžce popsatelná, věc. Zažili jsme takový zvláštní „dotyk“ Ducha svatého, při kterém jsem se pokaždé cítil lépe. Ne už zlámaný jako lazar, ale takový lehčí, vjela do mě jakoby síla. Editu vždy tento „dotek“ téměř skolil. Když se to zopakovalo potřetí, což bylo nejsilnější, podívala se na mne a zeptala se, zda jsem to cítil. Když jsem odvětil svým ano, prohlásila, že teď už si je jistá. Dotkl se mě Duch svatý a ty hole, za jejichž odložení jsme se modlili, mohu opravdu odložit.

  Poděkoval jsem jí za modlitbu, rozloučili jsme se. Cestou domů jsem zkusil jít bez holí. Jak jistě tušíte, já se na nohách udržel a měl jsem téměř pocit, že si bez těch holí létám ulicí. Takto jsem ušel asi sto padesát metrů, když jsem si vzpomněl na scénu ze sedmnácté kapitoly Lukášova evangelia, kde se Ježíš ptá po těch devíti uzdravených, kteří se nevrátili, a nevzdávali Bohu chválu. Na místě jsem se tedy otočil a spěchal zpět do Zahradního hrobu. Zde jsem Editě zvěstoval své uzdravení a společně jsme všichni chválili Pána a vzdávali mu slávu a modlili se za sebe navzájem.

  Cestou zpátky do konventu jsem už šel ruku v ruce se svou manželkou a běhal po schodech. Vzpomněli jsme si na jednu zdejší poutnici, která bydlí v pokojích vedle. Zvrtla si nohu a měla problém s chůzí. Manželka jí nohu ošetřila, ale potřebovala oporu. Daroval jsem jí tedy své francouzské hole.

  Hned jak jsem přijel domů, šel jsem s důvěrou na státní sociální podporu při úřadu práce a městský úřad Zábřeh ohlásit změnu svého zdravotního stavu. Nebyl jsem plně uzdraven, ale hole, jež mě tížily nejvíce, jsem mohl odložit. Šel jsem tak vrátit a nechat rozstřihnout svoji invalidní kartu do osobního auta.

  Od návratu ze Zahradního hrobu mohu teď sám na sobě svědčit o tom, jak veliký a milosrdný je náš Pán. Děkovat mu za tu nezaslouženou milost a chválit Jeho jméno. Mám pocit, že bych měl volat ze střech o tom, jak veliký je náš Pán Ježíš Kristus.

   

  Jan Gabriel