Návod k vnitřní modlitbě

Návod k vnitřní modlitbě

VNITŘNÍ MODLITBA

*Poznámka     

Rozhodné rozhodnutí.

Bůh nás zve a volá, abychom se nechali obdarovat. On je ten, který má moc z profánního udělat posvátné, z obyčejných věcí udělat mimořádné. Zvu vás k dobrodružství přípravy cesty Bohu do lidských srdcí.

Modlitba zůstává základním rozměrem našeho křesťanství a není možné ustrnout na jednom bodě. Stále je nutné ji rozvíjet a prohlubovat. Pomůckou nám bude kniha řeholníka – karmelitána Pavla Vojtěcha Kohuta s názvem Slabikář vnitřní modlitby. Mnozí ji asi máte doma, možná i přečtenou. Nejde však o beletrii, kterou by člověk mohl přečíst a odložit. Jde o praxi duchovního života, do níž nás P. Pavel skrze spiritualitu sv. Terezie z Avily zve.

Prvním krokem, který je nutné udělat je rozhodnutí. Rozhodnutí začít a vytrvat. Svatá Terezie říká, že: „Tady není, čeho se bát, nýbrž je po čem toužit,“ a také, že: „rozhodnutí musí být rozhodné.“ Co se tím chce říct? Zřejmě jen to, aby naše volba byla podle Ježíšovi rady: ANO – ANO, NE - NE. Jsme totiž vystaveni každodenním rozhodnutím a mnoho z nich odsouváme či je děláme lehkovážně a vlastně to tak úplně nemyslíme. Rozhodnutí být s Pánem však musí být opravdové a z celé hloubky lidského bytí, jinak jsme už předem odkázáni k neúspěchu. Příkladů takových rozhodnutí máme kolem sebe až dost: půjdu na tuto školu, a když se mi nebude líbit, půjdu na jinou; vezmu si tě, a když to nepůjde, rozvedeme se; budu tam a tam a udělám to nebo ono, ale pokud se v budoucnu něco změní, tak tam nebudu a neudělám to.

„ROZHODNÉ“ znamená promyšlené, učiněné při plném vědomí a celou silou své bytosti. Rozhodnutí ani ne tak pro metodu, jako spíše pro cíl, k němuž mě má metoda dovést.

Druhým krokem je určení času. Je doporučována půlhodina s Pánem. Zřejmě vás napadá otázka: „A kde ji mám v nabytém čase vzít?“ Doporučuji být vynalézavými, a ne příliš upjatými. Zvládneš-li jen kratší čas – stanov si jej! Terezie upozorňuje na lidské přátelství, které se uskutečňuje v setkávání. Vytrácí-li se setkávání, vztah chladne.

Třetím krokem je místo. Zvol si takové, které nese známky posvátnosti (tedy upozorňuje na Boha – kříž, svíce, obraz.…); střídmosti (nerozptyluje tě); ústraní (dává možnost prožití intimity).

Čtvrtým krokem je tělesná pozice. Tělo je součástí naší pozemské reality a nemůžeme ho úplně ignorovat. Pozice tvého těla ať je pohodlná, zároveň však ne tak, aby tě vedla ke změkčilosti. Zkusme udělat znovu (někdo možná poprvé) těchto několik kroků.

Dovolte mi na závěr kratičkou citaci z díla sv. Terezie, poté co s pokorou přijala od zpovědníků příkaz sepisovat své zkušenosti s Pánem. Tehdy objevuje jedno dobro, které z jejich zápisků nakonec může vzejít. Říká: „Vždyť Jeho Majestát (Bůh) ví, že kromě poslušnosti je mým úmyslem navnadit duše na tak vznešené dobro. Neřeknu nic, co bych sama nezakusila, a to hodně.“

Pod Ježíšovým pohledem

Sama Terezie říká: „Vnitřní modlitba není podle mého názoru nic jiného než styk přátelství, častého přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.“ Zvýrazňuji tuto definici vnitřní modlitby, protože mi svou jednoduchostí a výstižností připadá geniální. Namísto rozumových a smyslových představ Terezie zdůrazňuje vztah, a to láskyplný vztah přátelství. Bůh je můj přítel, který mě miluje. Kdybychom byli součástí východních náboženství, musela by se právě tato věta stát naší mantrou – stále znovu opakovanou větou, která má moc proměnit náš život. Vnitřní modlitba není tedy časem teologického bádání, ale objevením skutečnosti Boží lásky. Abychom byli schopni tuto Boží lásku zaznamenat (a je nutné dodat, že jen ona má schopnost nás zcela proměnit), musíme mu to dovolit. Co k tomu potřebujeme? Zkusme si zapamatovat tři skutečnosti: 1. relativní samotu 2. ticho 3. postoj naslouchání.

Odpovědí na projevenou Boží lásku je opět láska a to ta, která naopak vychází od nás. Neodpovídáme-li na lásku láskou, buďto to znamená, že jsme Boží náklonnost ještě neobjevili, nebo že o ni prostě nestojíme. Samozřejmě naše odpověď na Boží lásku bude vždy nedostatečná, vždyť se tu setkává nekonečnost s konečností, věčnost s časností a božství s lidstvím. Přesto po naší nedokonalé odpovědi lásky Pán touží. Láska se totiž nikdy nespokojí s ničím menším, než je zase jen láska.

A ještě jeden úkol k zapamatování. Aby bylo možno mluvit o opravdovém přebývání před Boží tváří, je důležité naplnit opět tři postoje: 1. pravdivost 2. svoboda 3. láskyplnost.

Na závěr citace od sv. Terezie: „Úspěch tu nespočívá v mnohém přemýšlení, nýbrž v mnohém milování. A tak dělejte to, co ve vás bude více probouzet lásku.“

Intenzita lásky

Sv. Terezie upozorňuje na dvě úskalí, které mohou nastat při úsilí o rozvíjení vnitřní modlitby:

1. a)přílišná zaměstnanost rozumu– ta často zabraňuje opravdovému dialogu s Pánem.
2. b)přílišné fantazírování– to naopak vede jen k planému snění.

Myslím, že s oběma výše zmíněnými krajnostmi máme zkušenost. Někdy příliš rozumujeme, jindy se naše myšlenky neuspořádaně rozlétnou kdovíkam. Terezie svými radami chrání člověka krajností. Když si nedáme pozor, může být naší reakcí na přílišné rozumování snaha „vypnout“ rozum a při roztržitosti „stáhnout“ svou emocionalitu. Obě mohutnosti jsou však Božím darem, a proto je lepší, než je úplně potírat, dát jim omezený prostor – ne však po celou dobu trvání modlitby. V těchto rozhodnutích je dobré prosit o dar umírněnosti.

Shrneme-li předchozí do jednoduchého příkazu: „Nemysli příliš!“ pak je nutné hned dodat i druhý příkaz: „Miluj příliš!“ Výše zmíněné může někomu působit problém. Ne všichni jsou rození intelektuálové, a ne všichni mají dostatečně rozvinutou emocionalitu. Co však mohou všichni je milovat. K tomu, jak ve vnitřní modlitbě poznáme, že opravdu milujeme, Terezie poukazuje na tři faktory:

1) Hledání Ježíšovy přítomnosti

2) Láskyplné sdílení všeho s Kristem

3) Ochota konat Boží vůli (láska je především čin – citový projev je pouze její doprovod).

Sv. Augustin k tomu dodává: „Mírou lásky je milovat bez míry.“

Znovu zmíním motto tereziánské spirituality: „Úspěch nespočívá v mnohém přemýšlení, ale v mnohém milování. A tak dělejte to, co ve vás bude více probouzet lásku.“

Úplně na závěr jsme vyzývání k upření pohledu na trpícího Ježíše. V Jeho utrpení je naše svoboda a v jeho bolesti se ztrácí velikost naší bolesti. Jeho kříž je školou lásky.

Být s Ním

V této lekci duchovního života nás sv. Terezie uvádí do tajemství Kristovy přítomnosti a dodává, že prvořadá snaha učedníka je: být s Ním. Kdo s Ním nežije v niterném společenství, proměňuje se z učedníka na agitátora. Je nutné přebývat v Jeho přítomnosti. Samozřejmě se mohou do srdce člověka vkrádat pochybnosti, zvláště pak tehdy, když nic neprožívá. Terezie říká, že to může být buď naším nedostatečným úsilím, anebo to tak Bůh dopouští z nějakého důvodu, ale neznamená to, že není přítomen. Naše emocionální prožitky mají svoji hodnotu, není však možné říct, že kde se neprojevují, tam o Boží věci nejde. Poznání Boží neustálé přítomnosti v našem nitru patří k zásadním objevům duchovního života. Všechno ovšem musí vyrůstat z víry, a nejen z emocionálních prožitků. Hodnotu vnitřní modlitby můžeme „měřit“, a to schopností setrvávat ve vědomí Kristovy přítomnosti.

Dřívější duchovní literatura zvala věřící nejprve k odložení svých osobních problémů a teprve pak k setkání v modlitbě. Sami ze své zkušenosti však musíme říct, že to tak vždy nejde, a dokonce to ani není dobré. Problémy jsou součástí našeho života, a i do nich chce Bůh vstoupit. Křečovitá snaha stát před Bohem bez osobních problémů zavání farizejstvím. Jsme zváni stát před Bohem v pravdě.

Shrneme-li tedy kapitolu zpřítomňování Krista v modlitbě, můžeme si všimnout dvou přístupů:

1) Přinášet před sebe Kristův život (pomocí evangelijních úryvků)

2) Přinášet svůj život před Krista (svěřovat Bohu, co prožívám)

Oba přístupy jsou důležité a zbývá otázka, kdy, který zvolit? Záleží na aktuální situaci. Prožíváme-li něco zásadního, je třeba se tomu věnovat a zvolit druhý přístup. Nacházíme-li se ovšem v šedi každodennosti, je lepší zvolit první přístup a systematicky rozjímat evangelijní pasáže. Vědomí Boží blízkosti nás osvobozuje od přílišných strachů z vlastních problémů a zároveň inspiruje k prožívání života podle vzoru našeho Mistra.

Usebrání

Neschopnost soustředit se při modlitbě nás často trápí. P. Kohut k tomu ve své knize dodává: „Je zajímavé, že nikdo nenaříká, že je nesoustředěný ve škole, v práci, když vaří, když řídí auto, když rozmlouvá s přáteli.“ A i zde jde přece o nedostatek. Nepoměřujeme svůj život dvojím metrem?

Většinou soustředěností poměřujeme kvalitu své modlitby. Ale to není pravda. Není to koncentrace mysli, co rozhoduje o kvalitě modlitby, tak jako nerozhoduje o kvalitě vaření nebo řízení auta, i když k obojímu je určitá dávka pozornosti jistě potřebná. Svatá Terezie sobě svěřené sestry povzbuzovala k tomu, aby neusilovali o soustředěnost, ale o sebe usebráni. Terezie popisuje usebrání takto: „Duše usebírá všechny své mohutnosti a vstupuje do svého nitra se svým Bohem.“ Jsou tu vyjádřeny tři podstatné prvky: 1. usebraní mohutností; 2. vstup do vlastního nitra; a 3. přebývání s Bohem. Mohutnostmi rozumějme schopnosti duše, a to jak smyslové (zrak, sluch, čich, hmat a chuť, a navíc ještě představivost), tak duchovní (rozum, paměť a vůle). Každá z těchto mohutností má tendenci dělat si, co chce. Když se začneme u sebírat, snažíme se je všechny zaměřit na totéž: na přítomnost Pána ve svém nitru. Je totiž potřeba objevit, nebo znovu objevit, že Pán je přítomen v našem nejhlubším nitru, kde trvale přebývá.

Je možné říct, že všechny mohutnosti je nutné u-sebrat, tedy po-sbírat a zaměřit je na Pána. Cesta snahy o usebrání je už modlitbou.

Čtyři cesty k usebrání:

1) Cesta těla – využívá vhodné pozice těla, prostředí, gest, nálad – toto vše je nutné usebrat, aby člověk vytvořil pro modlitbu vhodné podmínky. (Např. ležení pro modlitbu není moc vhodné. Nejenom že není vyjádřením úcty (kdybych se bavil s papežem, asi bych přitom neležel), ale navíc v této pozici člověk asi brzy usne a z modlitby není nic. [To ale neznamená, že není možné usínat s modlitbou v srdci.]) Terezie píše, že i naše nálady se mohou stát odrazovým můstkem k přebývání s Pánem v našem nitru. Svým sestrám píše: „Jste-li veselé, hleďte na něho jako na vzkříšeného. Vždyť jen samotná představa, jak vystoupil z hrobu, vás rozradostní. (…) Jste-li v utrpeních nebo smutné, hleďte na něj cestou do zahrady. Jak velkou sklíčenost zakoušel ve své duši.“

2) Cesta zraku – využívá vhodný obraz, svíci, knihu, dokonce i obrazy vlastní představivosti. Mějte před sebou třeba obrázek či ikonu Krista, Panny Marie atd.

3) Cesta sluchu – využívá vjemů, které k člověku přicházejí ušima – zvuk, ale i ticho. (Někomu např. může pomoci v usebranosti, když si pustí nahrávku nějakých pravoslavných zpěvů či nějakou chválovou kapelu.)

4) Cesta řeči – využívá slov, i když se říká, že vnitřní modlitba je beze slov; s Pánem můžeme v modlitbě rozmlouvat, ne ovšem složitými modlitbami, ale jednoduchými slovy vycházejícími přímo od srdce.

Budování vztahu s Bohem s sebou nese přinejmenším dvě výhody. Jednak vědomí, že On je se mnou a nikdo, ani lidé, ani okolnosti, mi nemohou Boha vzít. Následně pak v člověku roste úcta k sobě i ke druhým, vždyť jsme všichni příbytky živého Boha.

Příprava a láska k Písmu

Většinou nevstupujeme do podstatných událostí našeho života nepřipraveni a modlitba není výjimkou. Čas s Bohem je vzácný. Bohužel jej svým přístupem často řadíme mezi nejběžnější činnosti. Má-li mít Pán možnost promlouvat v hloubce našeho nitra a máme-li my z toho mít užitek, je nutná příprava.

Každý jsme jiný tip člověka – někomu pro vnitřní modlitbu vyhovuje ráno, jinému večer. Patříme-li do první kategorie, je vhodné si text Písma, do kterého chceme nahlížet, nachystat už večer před oním dnem. Pokud chceme rozjímat večer, vyberme text hned ráno. V klidu si jej přečtěme a nechejme jej v sobě působit. S Božím slovem je to jako v onom Ježíšově podobenství o semeni. Je-li v zemi, pak roste bez ohledu na to, jestli ho hospodář vidí či ne. Toto můžeme nazvat vzdálenou přípravou. Tou blízkou je pak činnost, kterou děláme bezprostředně před modlitbou. Potřebujeme se usebrat – zklidnit, ztišit, disponovat se k setkání s Pánem, který nás očekává v našem nitru, jak jsme o tom hovořili v předešlých kapitolách. P. Kohut tuto přípravu vtipně přirovnává ke sprše s vlažnou vodou, kterou si za letních veder dopřává člověk před vstupem do bazénu. Není dobré rozpařený horkem hned skočit do studené vody. Není vhodné skočit z každodenních povinností hned do rozhovoru s Pánem pánů.

Dovolte ještě jedno téma. Mohli bychom jej nazvat LÁSKA K PÍSMU SV. Vztah roste setkáváním, a ne jinak je tomu i s Písmem. Máme-li si jej zamilovat, je nutné jej číst. Sv. Terezie nám doporučuje hlouběji se seznamovat s biblickými postavami, které jsou nám něčím blízké a jejich počet rozšiřovat. Pro ni samotnou to byly např. Samaritánka, Marie a Marta, svatý Josef, svatí Petr a Pavel, evangelista Jan, marnotratný syn… Sv. Ambrož kdysi řekl: „Když se modlíme, promlouváme k Bohu, když čteme posvátné výroky, nasloucháme Jemu.“ Můžeme mít při modlitbě různé pocity, dokonce až mystické, ale co nám skutečně Bůh říká máme jisto jistě zaznamenané v Bibli. Láska se touží připodobňovat milovanému. Když s láskou přistupujeme k Písmu jako „dopisu od Milovaného“, začnou jeho slova přetvářet náš život.

Jak pracovat s Písmem během modlitby? Odborné výklady Bible a exegeze (vědecky podložená interpretace Písma) jsou nesmírně užitečné a vzácné. Pavel Kohut však mnohokrát udělal zkušenost, jak snadné je sklouznout od láskyplného rozhovoru s Kristem k rozumovému rozjímání o biblickém textu, od meditace ke studiu. Při vnitřní modlitbě se nám ovšem onen podstatný charakter důvěrného dialogu s Pánem nesmí vytratit, jinak riskujeme, že se nebudeme modlit vůbec!

Vylévání srdce, naslouchání Bohu

Díky technice jsme dnes schopni rychle měnit místa. Ptejme se však sami sebe, je-li na určitém místě, v určité situaci, spolu s tělem přítomno i naše srdce?

Dnes nás sv. Terezie skrze knihu P. Kohuta Slabikář vnitřní modlitby vede ke svobodné rozmluvě s Bohem - tzv. vylévání srdce. Často jsme už o tom slyšeli, že máme v modlitbě hovořit od srdce k srdci, ale jak to dělat, když zrovna nepřetékáme nadšením a touhou? Pokud Ježíše v evangeliích něco popuzuje, pak je to pokrytectví. Jak už jsme se o tom v některé z předchozích katechezích zmínili – řecké „hypokrités“ znamená herec – tedy ten, kdo má nasazenou masku a představuje tak někoho jiného, než kým skutečně je. A právě toto se nám stává – v dobré víře, že musíme být před Bohem zbožní, slušní, pokorní a radostní, nejlépe s plnou náručí zásluh. Opravdu si myslíme, že čeká na divadelní představení, a že náš duchovní růst spočívá v „dopilování“ představení k odosobněné dokonalosti? BŮH CHCE TEBE A NE TVOU MASKU! Před ním dorůstáme k sebepoznání své malosti i velikosti. Pro Terezii toto objevování sebe sama bylo tak důležité, že sestrám nedovolovala, aby od něj upouštěly.

Co je tedy pro vnitřní modlitbu nesmírně důležité je přinášení reality, a to i kdyby byla sebe drsnější a těžší. Jak by tě Bůh mohl utěšit, když máš srdce zastřené pláštěm lidsky vyrobeného klidu? Jak by ti mohl projevit svou lásku, když se objímáš se sebeláskou? Je nutné před Něj přicházet tak jak jsme, dokonce i se svým naštváním, prázdnotou či rezignací. Tomuto „vylévání srdce“ před Hospodinem bychom měli dát přednost i před připraveným biblickým úryvkem k meditaci. Nejspíš ovšem nastanou i chvíle, kdy se oba motivy setkají a vzájemně se doplní.

Stále aktuálnější je pro naši upovídanou generaci rada starozákonního kněze Élího malému Samuelovi: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá.“ (1Sam 3,9) Vnitřní modlitba je o dialogu. Tak jako Bůh velmi pozorně naslouchá nám, potřebujeme se i my naučit naslouchat jemu. Pouštíte Ho ke slovu?

Jak Pánu naslouchat? Není to snadné. Jakmile chvíli jen tak sedíme nebo klečíme a snažíme se naslouchat, zmocní se nás tisíce roztržitostí paměti a představivosti. Hlavně zpočátku nebudeme s to setrvávat v naslouchání dlouho. Nicméně zůstává pravdou, že pro vnitřní modlitbu je důležitější naslouchat než mluvit.

Někdy máme dobrou vůli Bohu opravdu naslouchat a stejně nám připadá, že mlčí. Proč se to děje? Možná proto, že očekáváme věci mimořádné, nějaké vnitřní hlasy nebo alespoň vnuknutí, věty v Písmu, na které padne zrak a my se cítíme osloveni apod. Pán k nám však nejčastěji promlouvá nikoli přímo po dobu vnitřní modlitby, nýbrž až po ní. Někdy bezprostředně, někdy po delší době, a to zprostředkovaně: dobrým slovem či příkladem druhé osoby, skrze knihu nebo události. Někdy nám ovšem i během vlastní modlitby může připadat, jako by nám Pán něco vnukal, ať už prostřednictvím nejasné intuice, nebo i v podobě konkrétních slov. V takovém případě je ovšem vhodné, zejména jde-li o důležité věci, abychom o tom hovořili s knězem nebo duchovním vůdcem.

Ale nejdokonalejším způsobem, jak s námi Bůh komunikuje, je mlčení beze slov. Bůh nejraději promlouvá v mlčení a mlčením, a člověk mu má proto naslouchat, ale i odpovídat stejným způsobem. Zdá se to absurdní; většinou považujeme mlčení za absenci komunikace. Ve skutečnosti však není mlčení jako mlčení: některé je plné pozornosti lásky. A právě takové je s to komunikovat i v naprostém tichu.

Kontemplace a činnost

Řada lidí má alespoň občasnou zkušenost se zalíbením v modlitbě, kdy se člověk noří do krásy přítomnosti Boží. Těžko se z takového stavu odchází ke každodenní rutině. Terezie k tomu říká, že na vině je zpočátku velice nenápadná, jemná sebeláska. Duše totiž netouží ani tolik těšit Boha, jako spíše sebe sama. Vnitřní modlitba se ovšem nesmí stát útěkem před problémy, naopak, má napomáhat k jejich řešení. Naše karmelská průvodkyně k tomu dodává: „Netoužím po jiné modlitbě než po takové, která ve mně dá vzrůst ctnostem. I kdyby měla probíhat za velkých pokušení, vyprahlostí a protivenství, pokud by mě to činilo pokornější, budu to považovat za dobrou modlitbu.“ Jestli modlitba nenapomáhá ctnostem, člověk se lehce může ocitnout v duchovní iluzi. Když se vytrvale věnujeme praxi vnitřní modlitby, může nám připadat, že „děláme něco pro Boha“, a tím se budeme chlácholit, třebaže naše modlitba bude jalová. Platí sice, že plody se sklízejí až na podzim, a ne na jaře – a proto nemůžeme čekat, že náš život bude zázračně proměněn, jen co se do praxe modlitby pustíme -, pokud však ani po delší době plody nepřicházejí, je namístě si klást otázku, nakolik vnášíme modlitbu do života, anebo naopak před životem utíkáme do falešně pojaté modlitby.

Právě proto je tak důležité, aby naše rozjímání biblických úryvků i svobodné rozmlouvání od srdce k srdci s Bohem mohly v zásadě vždy ústit do konkrétních předsevzetí. Není nutné, abychom si dávali nějaké předsevzetí po každé modlitbě. To by bylo nerealistické a vedlo by to k devalvaci předsevzetí, která už by nebylo možné si ani pamatovat, natožpak uskutečňovat! Pokud se však náš život modlitbou nikdy nemění – nikdy si nedáme nějaké konkrétní předsevzetí – tak je něco špatně, zřejmě jsme upadli do oné duchovní iluze. Důvody takového počínání jsou v podstatě tři:

1. Pohodlnost
2. Obavy ze závazku
3. Lidská vůle předbíhá milost Boží.

Opravdové předsevzetí je v prvé řadě dílo Boží milosti, teprve následně rozhodnutím lidské vůle. Bylo by tedy pošetilé chtít si milost předsevzetí vynutit u každé modlitby. Ovšem při zachování vědomí, že předsevzetí je předně dar, je přesto důležité, abychom byli ze své strany ochotni si je stanovit pokaždé, když nás k tomu přátelský rozhovor s Pánem pobídne.

Připomeňme si však ještě Lazarovy sestry (Lk 10, 38-42). Setkání kontemplativního a činného typu osobnosti. Tereziánskou terminologií je možné říct, že nejprve činná Marta musí sloužit kontemplativní Marii. To znamená, že je nutné vynaložit čas, námahu, a poctivou přípravu (činnost) na setkání s Pánem, pak teprve přichází prožitek jeho blízkosti (kontemplace). Bylo by však chybou myslet si, že to je cíl našeho pozemského života. Setkání s Bohem nás musí opět přivádět k bratřím a sestrám. Terezie říkala svým sestrám: „K tomu jsou modlitby, aby se odtud rodily činy a činy.“ A tak Marta a Marie musí kráčet společně.

Reviduj svůj život

Začneme zvláštní, ale přesto krásnou výzvou: „Nechte si modlitbou mluvit do života!“ Pro vás, kteří jste doposud mysleli, že modlitba je pouhým odříkáváním naučených vět, nebo „milodarem“, který Bohu přinášíte ze svého času, říkám, že modlitba je nebezpečná činnost. Může totiž zcela váš život změnit.  A vnitřní modlitba, což je vlastně vznešený název pro důvěrné přebývání s Pánem, opravdu může změnit všechno. Dokonce bych řekl, že pokud nejsme ochotni nechat Boha promlouvat do našeho života a měnit jej, vůbec do tohoto způsobu setkávání nevstupujme. Z evangelií známe Ježíšovu radikálnost, známe i Jeho pochopení pro lidskou nedostatečnost, ale známe i nekompromisní odpor k přetvářce. Nedopouštějme se podobné chyby jako „spravedliví“ za Jeho času. Slabost není pro Něj problém, tím je pouze tvrdost srdce neochotné k proměně.

S naší vnitřní modlitbou je to jako s kamenem vhozeným do vody – začne vytvářet soustředné kruhy. U třech z nich se nyní zastavíme.

1) První kruh – nejužší – ten se již v našem životě vytvořil našim „rozhodným rozhodnutím“ věnovat se denně modlitbě.

2) Druhý kruh, který je nutno nechat z modlitby vyplynout, je „hygiena duše.“ Tak jako naše tělo potřebuje, aby se s ním zacházelo podle hygienických zásad, nechceme-li riskovat celou řadu nemocí a podobných komplikací, i naše duše potřebuje něco podobného. Jsou to přinejmenším tyto tři skutečnosti:

1. a)cenzura vnějších vjemů: V průběhu dne se samozřejmě můžeme dívat, nač chceme, ale pak si nestěžujme, že se z naší paměti a představivosti staly popelnice plné neužitečného odpadu, který se vynoří zrovinka v době vnitřní modlitby. Často se sami sebe ptejme: „Je mi to, nač se dívám, co poslouchám, čeho se dotýkám, opravdu k užitku?“
2. b)nasměrování k tomu, co je podstatné: Jsi zvyklý/á dělat více věcí současně? Všiml/a sis, že to sice lze, ale málokdy jde opravdu o kvalitní prožívání. Toto nebezpečí zasahuje i naši modlitbu – myslíme při ní na mnoho věcí. Jsme tak prostě zvyklí. Zvol cestu jednoduchosti a kvality jak v běžných povinnostech, tak v modlitbě! Pavel Kohut doporučuje malé cvičení: Dělejte pouze jednu věc – jezte, aniž byste přitom četli nebo dělali cokoliv dalšího, čtěte a neuvažujte o jiném, proběhněte se a užijte si svůj pohyb apod. Nepřímo tím v sobě budete cvičit schopnost usebrat se v modlitbě a věnovat se při ní pouze Bohu.
3. c)vnitřní pozornost k osobě: pokud se tvá modlitba stane osobním setkáním s Osobou (Bohem), vyhneš se mnoha roztržitostem a pouhému intelektuálnímu přemítání.

3) Třetí kruh, nejširší, se dostaví jen tehdy, když Ježíš vstoupí do našeho života natolik, že ho úplně „převrátí naruby“. Začneš dělat nové věci, či spíše novým způsobem. Totiž takovým, kterého bys před tím nebyl/a schopný/á. Toto je dílem Ducha svatého. On koná věci nové. Zkušenost s takovýmto Božím působením je pak pro člověka nesmírným dobrodružstvím. Přeji nám všem, ať ho zažijeme.

Staňte se lidmi modlitby

Sv. Terezie z Avily, ta nás nabádá k úsilí o tři věci, které mají předcházet jejich snaze o kvalitní modlitbu. Jde o lásku jedněch k druhým, odpoutanost od všeho stvořeného a opravdovou pokoru. Realisticky je ovšem potřeba uznat, že tyto tři ctnosti se více rozvinou až časem, a to i díky praxi modlitby. Zastavíme se u každé z nich.

1) Láska

Pro Terezii je důležité, že opravdová láska nikoho nevylučuje, nýbrž zahrnuje všechny, bez ohledu, zda je mi ten člověk sympatický či nikoliv. Její podstatou je pak toto: „Kdo má druhého opravdu rád, chce jeho skutečné, ne domnělé dobro. Milovat neznamená dávat druhému to, co on sám chce (nebo to, co si vy myslíte, že chce on!), nýbrž to, co je pro něj skutečně dobré, i kdyby to pro něj mělo být nepříjemné anebo bolestivé.“ Je tomu podobně jako u lásky matky, která podává dítěti nepříjemný lék, protože ví, že je to potřebné k jeho uzdravení.

Avilská světice k tomu dodává ještě jeden zajímavý postřeh, z něhož vyplývá, že duchovní láska je mnohem realističtější, účinnější, a přitom i afektivně intenzivnější než přirozená náklonnost.

Ježíš říká: „Milujte se tak, jak jsem já miloval vás.“ Takovou lásku následujeme, o takovou lásku usilujeme. Otec posílá Ježíše, aby nám sloužil (umývá nám nohy, učí nás, obětuje se za nás a „otvírá nám dveře“ do věčného života). Jde o lásku, která je napojená na Otce a my naší vůlí i rukama se stáváme nástroji této služebné lásky.