Pokud byste chtěli také vydat své svědectví o Bohu, můžete nahlédnout - ZDE
Když se chystáš na svatou pouť – připrav se na pokušení...zdá se mi to jako celkem výstižný titulek:) Před odjezdem do Medjugorje se mi kupily komplikace. Tak jeden střípek – stojíte v den odjezdu na zastávce, čekáte na spolehlivý "žlutý" autobus, abyste včas dorazili na místo srazu v Olomouci. Půl hodiny zpoždění, pečete se v pravé poledne na sluníčku – zastávka bez střechy, s kufrem a batohem, nic nejede a pak se podíváte do mobilu, kde čtete zprávu: "Váš spoj byl zrušen a peníze vráceny na účet". Zpráva nás, čekající na autobus, uvedla do pohybu – rychle jsme se seznámily, vzala jsem auto i nové "známé", a týden parkovala v Olomouci u Globusu – s prosbou na Anděla strážného, aby pohlídal auto, ať mi ho neodtáhnou a najdu ho tam za týden:) Když jsem z Medujgorje odjížděla, tak jsem tušila, proč si asi odvěký nepřítel Boží nepřeje, aby tam lidé jezdili na pouť...
V Medjugorji se totiž tak nějak lehčeji modlí a otevírá srdce Bohu...Zastavila jsem se tam, znovu uskládala priority. Oprášila jsem modlitbu růžence, kterou jsem už mnohdy přeříkávala jako děti básničku. Panna Maria nás učí a zve k modlitbě srdcem. Díky srdečnému doprovázení otce Radka, který nechával poutníkům svobodu, čeho se chtějí zúčastnit, jsem tam našla i dost prostoru pro tiché přebývání o samotě s Bohem – na kopcích, v kostele, kapli, kdekoliv. Domů jsem se vracela pokojná a radostná, s vděčností, že Bůh je stále s námi, a s vědomím, že nám svěřil velké dary i velké poslání...
Děkuji otci Radkovi i všem milým spolupoutníkům :)
Marcela H.
Byly jsme s dcerou v Medžugorje poprvé a jsme moc rády, že jsme se tam vypravily. Hned při příjezdu a vysednutí z autobusu jsem cítila duchovním zrakem velký klid, pokoj, přijetí a takovou všeobjímající bezpodmínečnou lásku. Když jsem uviděla kněze v bílých albách a uslyšela písně – připadala jsem si, jako bych měla vidět, jak to bude jednou v nebi. Jedním slovem nádhera a velká duchovní posila!
A obrázek Panny Marie, /který byl jí i posvěcený při zjeveních/, co jsme dostali po svědectví pana Patrika, jsem nechala víckrát okopírovat a zalisovat a rozdala nemocným a svým známým. Každý z těch lidí užasl a cítil tu milost z toho obrázku a hned si jej přikládal k srdci a nemohl se od něj odtrhnout a byli za něj moc vděční. A dva známí mi řekli po shlédnutí fotek z Medžugorie, že se tam určitě vypraví, i když mají vyšší věk /ač to už chtěli vzdát kvůli věku a říkali, že to už není pro ně/.
Děkujeme Vám, otče Radku, ještě jednou za krásnou pouť, mše svaté procítěné Duchem svatým, Vaše svědectví a že vedete duše blíže Nebi a pomáháte svojí pevnou vírou a povzbuzením projít nám, obyčejným hříšníkům, v tomto pozemském putování i těžkými zkouškami. Také Vaše přímluvná modlitba, kterou jste se nad námi modlil, mi moc pomohla v tom, že mi odešla tíha, smutek a hněv z duše, které jsem tam dlouho nosila. Moc děkuji.
Eva
Pro mě byla pouť jako Betánie – duchovní obnova, načerpání sil do dalšího života.
Velké díky ze milosti, které jsem od Boha dostala. Oslovila mě společné slavení liturgie, modlitby, adorace a svědectví, která jsem společně vyslechly...
Líbila se mi příroda, moře a všechna místa, která jsme navštívili. Ze všeho jsem byla nadšená a budu z toho dlouho čerpat. Jsem vděčná Pán Bohu a Panně Marii za milost, že jsem měla možnost poutě se zúčastnit.
Vděčná poutnice SMG
Pouť do Medžugorje – červenec 2022
Když mi byla před devíti měsíci, v mých 49 letech diagnostikována rakovina, byl to šok nejen pro mě, ale i pro mé blízké. Člověk si náhle uvědomí, že nežil až tak dobře jak si doposud myslel, a to jak po tělesné, tak především po duchovní stránce. Ne, že bych byla úplně špatný člověk, ale často žijeme ve stereotypech a špatných návycích. Ne nadarmo se říká že: „Člověk neumírá na nemoci, ale na špatné zvyky.“
Jeden z prvních telefonátů, po sdělení diagnózy patřil mé dlouholeté kamarádce, která mě už léta zasvěcuje do věcí duchovních, Pavle.
Bez dlouhého vysvětlování mi řekla své pocity: „zní to hrozně, ale já cítím, že se vyčistíš a bude z tebe jiný člověk.“ A opravdu, po deseti chemoterapiích jsem přišla nejen o jedenáct kilogramů a vlasy, ale především chuť řešit zbytečné věci, jít do sporů nebo cokoliv očekávat. Tělo se vyčistilo...ale, co hlava?
Už léta jsem tělem i duší poutník (v letech 2013–2018 jsem šla 1300km pouť do Santiaga de Compostela, v roce 2021 pouť ke cti sv. Ludmily z Velehradu do Tetína - 450 km, pravidelně chodím po cyrilometodějských stezkách, kterých je u nás na Moravě nepřeberné množství) Ale co teď, když únava stále narůstá a v kuse ujdu s bídou pár stovek metrů. Na pouť do Medugorje, jsem se chystala několik let, a stále nebyl čas.… teď mám času spoustu. Přes mého známého jsem se na kontaktovala na Radka Maláče, ten mi poslal propozice... a jelo se. (moji blízcí mě zrazovali, báli se, že nejsem po zdravotní stránce úplně fit).
Společenství lidí v autobuse bylo úžasné, a když se za Uherským Brodem, po modlitbě za zdar cesty nalévaly štamprličky slivovice a zpívalo: Mnoga leta, zdravi byli..., protože Otec Radek právě slavil 49. narozeniny, věděla jsem, že jsem v dobré společnosti... Dobře jsme docestovali do nádherného, promodleného mariánského místa Medžugorje. A bylo nám tam po všechny dny moc dobře. Hmatatelně jsme zažívali svědectví. Ať už to byla výřečná překladatelka Katka, její inspirativní manžel Goran, budovatelé Hradu Patrick a Nancy nebo 29letý Mario z komunity Cenacolo.
Doslova denně jsme zažívali milosti, kterými byl horký hercegovinský vzduch doslova prosycen. Nejsilněji jsem tuto skutečnost vnímala při výstupech na Podbrdo a Križevac. V úmorném vedru, s krátkými zastávkami k modlitbě nebo s hlubokým textem Tomislava Ivančiče. Většina postupovala po cestě z ohlazených kamenů bosa s pokorou a bytostným uvědoměním. Tak to byla síla. Tady se i moje duše setkala s Panenkou Marií, mojí dárkyní naděje. Zažila jsem obrovskou milost. Odevzdala jsem své velké trápení a získala naději a sílu do dalších dnů...
Teď už jsem zase doma. Za chvíli odjíždím na další dávku ozařování, ještě mě čeká sedmnáct. Jsem posílená a nějaká čistší... A když je mi těžko, tak se prostě modlím růženec...
Olga z farnosti Lukov
