Ostatní

 

Pokud byste chtěli také vydat své svědectví o Bohu, můžete nahlédnout - ZDE

 

Přímluvná modlitba

 

Děkuji za včerejší chvály, bylo to moc krásné a Pán to všechno připravil (podobně jako setkání v chrámě: Simeon, Anna a ... ). Děkuji přímluvcům, říkali slova a viděli obrazy, které NEMOHLI vědět - a Bůh mi toho včera tolik krásného řekl. Má cesta k uzdravení je dlouhá a hrbolatá, ale dnes cítím velkou vděčnost. Přeji Radost a Pokoj.

Regina

 

 

Jak upřímná snaha vyřešit rodinné záležitosti může vést až do pekla

Všechno začalo, když jsem poznala muže svého života. Začali jsme spolu chodit a všechno bylo krásné, až na to, že jeho expřítelkyně nás začala špehovat a všemožně zjišťovat, co jsem zač, kde pracuji, kolik vydělávám apod. Kam jsme přišli, tam jsme ji „náhodou“ potkali... Chtěla jsem tuto situaci nějak vyřešit, ale nevěděla jsem jak.
Já jsem byla plná beznaděje a nenapadlo mě, se za to vše modlit. Tenkrát jsem teprve začínala žít aktivním křesťanským životem. Musím tu zmínit jednu věc. Byť se Vám prozatím bude zdát zcestná. Pozvali jsme k nám našeho pátera, ale on nepřijel a neozval se a nic. Bylo to divné, ale později pochopíte, že to jsou ty nevyzpytatelné Boží cesty. Máma mi doporučila nějakou paní, že ona mi pomůže. Tak jsme tam tenkrát už s manželem jeli. Přišla jsem do malého kamrlíku, ze kterého vedly dveře do jiného malého kamrlíku, kde bylo lehátko na nějaké používání tantrických zvonů. Po stěnách byly malby planet a něčeho jako andělů. S paní jsme si začali povídat.

Paní se představila jakýmsi jménem, které má na duchovní úrovni. Znělo podobně jako Šhi-ší. Něco mi o sobě pověděla, jak umí cestovat v duchovním světě a oprostit se od tohoto fyzického světa. Dále povídala, že v duchovním světě už má takové vyšší postavení. No prostě přišla jsem k té nejlepší uzdravovatelce.

První, co se zeptala mě, bylo, jestli jsem věřící. Tenkrát jsem jí řekla, že věřím v Boha, ale ne v církev. To jí udělalo velkou radost. Tak jsem jí popsala, co mě trápí a co a jak bylo. Pak mi začala pomáhat, začala se mě ptát, kdy jsem ji naposledy viděla, tak jsem řekla, že jsme byli tehdy a tehdy u manželových rodičů a ona že tam byla taky. A tak se mě paní ptala co jsem cítila, tak jsem jí popisovala, že beznaděj, nespravedlnost apod. Paní Shi-ší pořád opakovala a co cítíte dál, dál do minulosti. Takhle to na mě pořád zkoušela dokola a dokola. Já myslela, že už to vzdám, že to není možné, ale pak jsem najednou viděla: jít muže a ženu po nábřeží, paní se mě hned ptala, v jakém je to století a kde, tenkrát jsem řekla, že asi 16. a opravdu, když jsem si našla, co se nosilo v Anglii v té době, tak to tak bylo. No a pak jsem se najednou ocitla v lodi a ve tmě, pak jsem se viděla jak jsem v pokročilém stádiu těhotenství uvázaná u kůlu a má se dít nějaký obřad indiánů a já mám být asi oběť. To prý mi způsobila ta expřítelkyně už v minulém životě. Paní Šhi-ší chtěla, abych jí odpustila ze srdce už tu první křivdu, a tak jsme to stále opakovali dokola, co jsem viděla a potom jsem měla říkat, že jí odpouštím, až už jsem beznaděj a křivdu v přítomnosti expřítelkyně necítila. Pak jsem zas viděla, nějakého chlapce, jak kouká na vršku kopce někam do dáli do západu slunce a nic neříká a ani se na mě nedívá. Při tom všem jsem byla při vědomí a seděla v křesle. Jak jsem začala vidět tady ty věci, byla mě stále větší a větší zima. Venku parný letní den, já oblečená v motorkářským a klepala jsem se takovou duševně mrazivou zimou, až mi nohy poskakovaly a nedaly se zastavit. Paní Šhi-ší přede mě dala topidlo, které mě sice pálilo do noh, ale zima mě byla pořád stejná. Takový chlad vám nepřeji zažít, to -30°C je teplá a příjemná teplota. Byl to mráz, který nechladí jen tělo, ale především duši.

Na závěr sezení mě paní Šhi-ší řekla, že s tou slečnou mám problém nevyřešený z minulých životů a že teď už to bude dobrý, že ji ale trápí ten chlapeček, že tam je ještě něco dalšího a dost možná většího, co je třeba vyřešit. Zaplatila jsem 2000,- Kč a vyšla ven.
Moje pocity, no opravdu jsem byla v pohodě a s expřítelkyní svého muže jsem to brala jako vyřešené. Dokonce jsem jsem se těšila na příležitost, kdy tam pojedeme na návštěvu a že jí ukážu, jak jsem se nad všechny její podrazy povznesla a jsem v pohodě.
Kdesi v hluboko, tak moc hluboko v mém nitru ale cosi křičelo. Ale nevnímala jsem to, byla jsem nadšená, jak je vše jednoduché a vyřešené. Už se nebudu trápit a nechávat se sžírat pocitem nespravedlnosti kvůli věcem, které se mi děly. Ale opak byl pravdou. Přijeli jsme domů a mě se přestalo jaksi ve všem dařit. Byla jsem vždycky šikovná, ale teď, všechno mě padalo z ruky, byla jsem čím dál nervóznější kvůli každé hlouposti, protivná na všechny. Potom jsem začala mít pocit, že někdo stojí za mnou v bezprostřední blízkosti. Dokonce jsem cítila, jak mi dýchá za uchem. Otočila jsem se prudce a nikdo a nic. Tma pro mě znamenala nepředstavitelnou hrůzu, až k smrti. Nebyl to takový ten strach, když jdete za tmy do starého domu, byl mnohonásobně větší a děsivější, ačkoli to bylo na chodbě našeho domu. Jít to tak dál, tak jsem asi spáchala sebevraždu, protože o tomhle někomu říct, tak by mě zavřeli do blázince. Když už opravdu začalo jít do tuhého, tak...

… zavolal náš páter, co na nás před tím asi zapomněl a omlouval se a jestli teda pozvání ještě platí.
Tak přijel a já mu v beznaději všechno vyklopila. Páter se za mě pomodlil a udělal jakési úkony a vše bylo pryč. Byla jsem to zase já. Zase můj život. Začala jsem se modlit, žít aktivnějším křesťanským životem. A od té doby se mnohé zlepšilo. Můj manžel viděl proměnu na mě a také se stal aktivním křesťanem, dokonce už chodí i k přijímání a ke svátosti smíření. Náš rodinný život se zlepšil.

Monika

 

Dar zdraví

 

„U Boha je možné všechno“ Mt 19,26

 

Letos, 7.6. 2019, to bylo přesně pět let od největšího duchovního zážitku mého života. Ráda bych se s Tebou nyní podělila o obrovskou radost a dar, který mi byl dán. Hospodin mě zachránil a daroval mi zdraví!!

V létě, roku 2010, jsme začali rekonstruovat druhé patro našeho rodinného domu. Každou sobotu jsme se sourozenci a tátou pracovali na stavbě. Já jsem ten rok nastoupila na střední školu. Téměř všechnu práci jsme dělali svépomocí. Bez najmutí firem nebo pomoci druhých. Pro nás děti to byly velmi těžké dny a práce nebyla snadná. Často jsem byla unavená a slabá. Jednu sobotu jsme bourali staré zdi a my jsme celý den nosili kýble plné suti z druhého patra ven. K večeru jsem již byla velmi unavená. Ten den jsem cítila velké bolesti pravého kolena, kdy jsem následně nebyla schopná vyjít schody. Bolesti trvaly delší dobu, a proto mě mamka objednala k ortopedovi. Doktor nechal udělat testy a dle rodinné anamnézy také další, které se obvykle nedělají při prvním vyšetření. Při sdělování výsledků jsem vlastně ničemu moc nerozuměla. S mámou jsme následně nasedly do auta. Chtěla jsem se mamky zeptat, co to tedy všechno znamená, ale ona nebyla schopná slova. Dlouhou dobu jsme jen tak seděly v autě. Máma velmi plakala. Dověděla jsem se, že mám autoimunitní onemocnění. Jednalo se o kombinaci Juvenilní idiopatické artritidy a Bechtěrevovy choroby. Obě nemoci jsou neléčitelné. Od té chvíle se můj život otočil o 180°.

Postupem času jsem začala vnímat mnohem větší únavu a vyčerpání, bolesti kloubů a bederní páteře a v noci jsem často bolestí nespala. Život 16ti leté holky jsem si představovala jinak!
Přes týden jsem bydlela na intru a na víkendy jsem jezdila domů. V sobotu jsem musela pracovat na stavbě a v neděli po obědě jsem se opět vracela zpět na intr. Začala jsem pravidelně chodit na revmatologii, rehabilitace, byly mi předepisovány lázeňské pobyty, masáže atd. Se zhoršujícím se stavem jsem začala mít velké problémy s trávením a zažívacím systémem. Po vyšetření mi zjistili zánět žaludku. Postupně jsem přestala jíst polévky, maso, a nakonec téměř veškerá tepelně upravená jídla. Celé toto trápení se stravováním provázely obrovské bolesti. Během dvou let se zdravotní stav rychle zhoršoval. I když byl intr od školy vzdálen cca 50 metrů, začala jsem mít tak velké problémy, že jsem se občas do školy nedostala, jelikož jsem nebyla schopná vstát z postele. Díky Bohu jsem kolem sebe měla spoustu přátel, kteří mi byli každý den velkou oporou. Nastávaly situace, kdy jsem potřebovala, aby mi někdo obul boty a zavázal tkaničky, přinesl hrnek s čajem, doprovodil mě do školy nebo mi pomohl se obléct a uložil mě do postele. Měla jsem také problém se psaním, jelikož jsem měla záněty kloubů v prstech. Byly mi předepsány jedny z nejsilnějších léků od bolesti, které se v ČR vyrábějí / brala jsem prášky, které měly zpomalovat postup nemoci, jehož vedlejším účinkem byla neplodnost / prášky na zánět žaludku a prášky na migrény, které pocházely od páteře.

Každý den jsem tedy bojovala s velkými bolestmi, svou neschopností, jinakostí a s myšlenkami, že můj život nemá smysl. Svou budoucnost za několik málo let jsem viděla v bolestech, připoutána na lůžku nebo na invalidním vozíku. Ve chvílích velkých bolestí jsem často chtěla umřít, abych to již dál nemusela snášet. Měla jsem v sobě velké množství hněvu vůči Bohu. Nerozuměla jsem tomu, proč to všechno musím snášet. Prosila jsem Ho, aby si mě už konečně vzal. Přemýšlela jsem, jakými způsoby lze svět opustit a na co bych měla dost odvahy. Nechtěla jsem dál žít. V boji o život mě občas držela pouze myšlenka na mámu a mé sourozence.

Během nemoci a postupem času se však vztah s Bohem začal měnit. Nejdříve jsem s Ním mluvila o křivdě a vyčítala jsem Mu všechno to trápení, které mě provází. Čím více jsem s Ním však mluvila, tím pevnější náš vztah byl. Pak jsem pochopila, že od Něj mohu čerpat sílu na překonání každého dne. Každý den jsem se na Něj stále obracela s otázkou „proč“, ale zároveň jsem vnímala, že je mi na blízku a všechno nese se mnou!
„U Boha je možné všechno“ Mt 19,26

Ke konci čtvrtého ročníku na střední jsem byla postavena před velmi těžkou situaci. Chtěla jsem jít na vysokou, abych mohla pracovat s dětmi. Chtěla jsem dělat práci, pro kterou bylo vysokoškolské vzdělání nutné. Na druhou stranu jsem byla vážně nemocná a můj zdravotní stav vůbec neodpovídal tomu, že bych měla zvládnout studium……natož následně chodit do práce! I přes všechny informace, které tvrdily, že studium vysoké není zcela možné, jsem si podala přihlášku.

Měla jsem již po maturitě, když za mnou přišla máma, že se v červnu 2014 bude v Brně konat duchovní obnova s otcem Jamesem Manijackalem, který má dar uzdravování. Máma chtěla, abych jela s ní. Celé roky se za mě každý den modlila a pevně věřila, že se může stát zázrak. Já jsem tomu příliš velkou pozornost nedávala a říkala jsem si, proč zrovna mě, takové obyčejné holce z nějaké malé vesnice, by měl Bůh pomoct?? Vždyť jsem Mu nedávno říkala, že bolesti ponesu a ať tu mou oběť nějakým způsobem využije, tak proč teď prosit o uzdravení? I když jsem po uzdravení velmi toužila, nevěřila jsem, že by se mi něco takového mohlo stát…..Necítila jsem se toho hodna a proto jsem nejela s příliš velkým očekáváním.
Celá obnova se konala na Brněnském výstavišti. Celkově trvala tři dny. Druhý den se konaly modlitby za uzdravení. Dopoledne otec James mluvil o důležitosti svátosti smíření. Mluvil o vnitřním uzdravení člověka a o věcech, které si v životě neseme na bedrech. Často nám zdůrazňoval, že je dobré jít před modlitbami za uzdravení ke svátosti smíření. Věděla jsem tedy, že se chystají modlitby za vnitřní uzdravení a také modlitby za uzdravení těla. Rozhodla jsem se, že půjdu ke svátosti smíření. Nosila jsem v sobě velké zklamání, zlobu a hněv a věděla jsem, že se toho všeho potřebuji zbavit. Čekal mě však jeden z nejnáročnějších kroků v mém životě. Musela jsem / chtěla jsem odpustit lidem, kteří mě nějakým způsobem ranili, ale věděla jsem, že bez Boží pomoci to nedokážu. Chtěla jsem odpustit spolužákům, kteří mě 7 let šikanovali na základní škole a to z důvodu náboženského vyznání, vzhledu a odlišných povahových vlastností, které v našem třídním kolektivu nebyly zrovna IN! Také jsem se chtěla zbavit pocitu nepřijetí, kterého se mi dostalo ze strany mamky, když byla těhotná. Doma jí běhaly další dvě děti a mé očekávané narození pro ni byla spíše další obrovská přítěž než radost a požehnání. Největší boj s odpuštěním jsem si však zažila u svého táty. Prosila jsem Hospodina, aby mi dal sílu a aby mi pomohl tátovi odpustit. Z jeho strany se jednalo o psychické i fyzické domácí násilí a to jsem nedokázala překonat.
Po svátosti smíření jsem klečela v řadě, stejně jako všichni ostatní. Právě začínaly přímluvné modlitby za vnitřní uzdravení. Byla jsem rozhodnutá, že již dál nechci, aby mě všechny tyto životní zkušenosti dál pronásledovaly a zatěžovaly. Chtěla jsem být zase svobodná. Chtěla jsem, aby se všechno to ublížení, zklamání a hněv rozplynul. Nepamatuji si slova, která otec James pronášel při modlitbě, ale velmi dobře si pamatuji pocit a myšlenky, které mě v jednu chvíli zaplavily. Hlavou mi proběhly obrazy mých spolužáků, táty i mámy a já jsem v duchu prosila Boha, aby to ze mě všechno sňal, aby mě od toho vysvobodil. Do jedné z písní jsem zašeptala, že jim odpouštím a v tu chvíli jsem se cítila jako motýl. Jako když ti spadne obří balvan ze srdce. Začala jsem plakat a usmívala jsem se. Věděla jsem, že jsem to dokázala!!
Po modlitbách za vnitřní uzdravení následovaly modlitby za uzdravení těla. Klečela jsem stejně jako předtím. Otec James po nás chtěl, abychom si přiložili ruce na místa, která bychom chtěli uzdravit. V prvních minutách jsem netušila, kde a za kterou část těla se mám chytit. Přemýšlela jsem, zda bych raději měla zdravé oči, když nosím brýle nebo zda chci uzdravit alergii a astma, které mě trápilo. Nakonec jsem jednu ruku položila na bederní páteř a druhou ruku na žaludek. Byla to místa, která mi způsobovala největší bolesti. Klečela jsem na zemi a vnímala jsem bolest kolen, zad a loktů, které jsem měla ohnuté. Otec James začínal s modlitbou a následně vyjmenovával nemoci, se kterými lidé v hale přišli. Rozděloval nemoci podle místa, kde se nacházely (nemoci očí, uší, krku, hlavy, nohou, srdce, plic, střev, atd.) Následně připojoval jména lidí, kteří byli uzdraveni: „Terezo, jsi uzdravena, Kláro, jsi uzdravena.“ Takto to pokračovalo se všemi nemocemi, které otec James viděl. Celou dobu jsem vnímala jen tu bolest a přemýšlela jsem, co tam vlastně dělám.
„U Boha je možné všechno“ Mt 19,26
Nechtěla jsem prosit o uzdravení, jelikož jsem nevěřila, že bych to mohla být já, koho by Hospodin chtěl uzdravit. Ptala jsem se: „ Můžu něco takového vůbec žádat?“, „Není to příliš troufalé?“. Říkala jsem si, že tyto věci se přeci dějí jen některým lidem, kteří mají v životě nějaký velký úkol, a já do této skupiny přeci vůbec nepatřím. Jsem taková šedá myš. Úplně obyčejná holka z malé vesnice z Valašska, jejíž život je jedna velká katastrofa. Vztah s Bohem se průběžně měnil jako dubnové počasí…..

Po delší době jsem pak slyšela, jak otec James jmenuje nemoci zad, páteře, revma, skoliózy, atd. Zastavila jsem se v myšlenkách a v hlavě se mi objevil citát z Písma: „Proste a bude vám dáno“.
Představila jsem si život potom, až se vrátím z Brna. Myslela jsem na ty nesnesitelné bolesti a na dny a noci plné pláče. V tu chvíli jsem se rozhodla, že prostě chci být zdravá!! Modlila jsem se k Hospodinu: „Pane, pokud chceš….pokud je to možné, moc Tě prosím, uzdrav mě…Nechci už dál trpět…Nemám na to sílu. Jsem děsně vyčerpaná a unavená. Bolesti se nedají snést. Já už takto dál žít nechci. Chtěla bych mít rodinu a žít život bez takového strašného utrpení. Prosím pomoz mi!“ Celé moje nitro volalo po uzdravení!! V tu chvíli otec James řekl: „Martino, jsi uzdravena!!“ Mým tělem projela „husí kůže“ od konečků vlasů až po palce u nohou. Cítila jsem jemný tlak kolem těla a neuvěřitelné teplo, jako by mě někdo polil teplou vodou. Pod rukama, které jsem stále držela na těle, jsem cítila velké teplo. Skoro mě až pálily dlaně a já jsem začala velmi plakat. Vzlykala jsem, jako ještě nikdy a pláč nešel zastavit. V tu chvíli jsem věděla, že JSEM ZDRAVÁ!!
Z obličeje se mi řinuly slzy jako hrachy, otočila jsem se na mámu, která klečela vedle mě a říkám jí: „Mami, já jsem zdravá!“. Máma se na mě podívala, plakala stejně jako já a říká: „Já vím“. Objala jsem ji a nebyla jsem schopná slova. Pláč se mi ještě dlouho poté nedařilo uklidnit. V hlavě jsem pak měla jen dvě myšlenky a to ty, že můžu mít rodinu a zvládnu se o ni postarat a že jako vděk za uzdravení půjdu pěší pouť do Santiaga, kterou jsem chtěla podniknout již před několika lety. Vstávala jsem ze země a bolela mě kolena po tak dlouhé době klečení. Sedla jsem si na židli a až do konce programu jsem plakala. Nakonec se halou nesl zpěv jedné písně a já jsem cítila neuvěřitelný pocit radosti. Chtělo se mi skákat, křičet i utíkat.
Cestou zpět na ubytovnu jsem měla chuť si uzdravení vyzkoušet. Když jsem jen tak šli, vnímala jsem, jak střídám nohy a necítím bolest. Chtělo se mi lítat :-) Hopsala jsem kolem mamky a sestry jako 5ti leté dítě. Když se blížil přechod pro chodce, dřepla jsem si na zem a převázala jsem si šňůrky u bot – do dřepu jsem se dostala rychle a bez bolesti. Když jsem se postavila, mamka se sestrou už byly dál a já jsem měla možnost za nimi utíkat. Začala jsem běžet a dokonce jsem střídala běh a výskok. :-) Cítila jsem se jako blázen a myslím, že si to o mě museli myslet i všichni ostatní kolemjdoucí.
Měli jsme hlad a já jsem dostala chuť na hamburger, který jsem předtím nejedla, jelikož v něm samozřejmě bylo maso a navíc jsem věděla, že by mi v břiše moc dlouho nezůstal a způsobil by mi velké bolesti. Snědla jsem ho celý!!
Po návratu na ubytovnu jsme všichni byli děsně unavení. Já jsem hned po příchodu začala cítit velké bolesti břicha. Ten večer jsem dlouho seděla na záchodě a modlila jsem se, jelikož přišly bolesti několikanásobně větší, než obvykle.
Když jsem si asi po 30 minutách lehla do postele začala jsem cítit bolest zad. Ležela jsem na zádech a ptala jsem se Hospodina, co se děje. Přemýšlela jsem a začala jsem pochybovat o tom, co jsem prožila. Bolest se velmi rychle stupňovala. Cítila jsem vystřelující bolest z bederní páteře. Vnímala jsem to, jakoby se mi páteř narovnávala. Zrychlil se mi dech a začínala jsem se potit. Po pár sekundách byly bolesti tak velké, že jsem přestala dýchat. Nemohla jsem křičet ani volat o pomoc. Chtěla jsem zamávat na druhou stranu místnosti, aby mi někdo pomohl, ale nemohla jsem pohnout ani malíčkem u ruky. Cítila jsem se, jako by mě někdo zalil betonem. Nemohla jsem vůbec nic. Cítila jsem, jak se mi po tváři valí krůpěje potu. Cca po minutě jsem slyšela své srdce, jako bych ho měla v uších. Docházel mi dech. Modlila jsem se a myslela si, že umřu. Začínala jsem pomalu ztrácet vědomí, jako když usínám…
Najednou jsem se nadechla. Zkoušela jsem pohnout rukama, které začínaly brnět. Vnímala jsem, jak bolest postupně mizí. Dech se stabilizoval, srdce uklidnilo a pak už vše bylo v pořádku. V pokoji bylo ticho. Převlékla jsem se do suchého oblečení, jelikož jsem propotila pyžamo a šla jsem spát.
„U Boha je možné všechno“ Mt 19,26
Spala jsem celou noc, bez probuzení, což jsem nezažila už několik let. Cítila jsem se odpočatá a plná energie. Bez bolesti jsem se posadila na postel a vytvořil se mi úsměv na tváři. Vylezla jsem z postele a šla jsem se protáhnout. Znovu jsem se chtěla přesvědčit o tom, zda se mi nic z toho nezdálo a zda jsem opravdu zdravá. Zkoušela jsem si dosáhnout rukama na palce u nohou, dělala jsem dřepy a další různé cviky. Všechno bylo skvělé!!! :-)

Opět jsme přišli do haly na výstaviště. Byl to poslední den obnovy. Otec James nás vyzval, aby přišli na podium ti, kteří byli předchozí den uzdraveni. Kupodivu jsem se zvedla a šla jsem. Byla jsem plná nadšení, že jsem si ani pořádně neuvědomila, že jsem vlastně introvert a vystupování na veřejnosti mi nedělá dobře. :-) Když jsem stála u mikrofonu, viděla jsem před sebou téměř 6000 lidí, po pravé straně seděl otec James a já jsem s nadšením mluvila o tom, jak jsem byla nemocná a jak jsem to ráno poprvé v životě utíkala na tramvaj a stihla jsem ji!! :-)

Po návratu domů jsem tátovi doma sdělila, co se stalo. Tak nějak poslouchal, ale příliš tomu nevěřil. Začal mluvit o psychice a o tom, co všechno s námi dokáže. Myslím, že začal rozumět až druhý den, když jsem vyběhla schody do patra a brala jsem je po dvou!! :-)
K obědu jsme měli „čínu“. Zase maso a teplé jídlo. Měla jsem na ni obrovskou chuť. Snědla jsem celou porci a poprvé po několika letech mi jídlo zůstalo v břiše. :-)
Večer, než jsem šla spát, jsem měla velký strach. Nechtěla jsem, aby se opakovala stejná situace jako předchozí noc. Lehla jsem si a vnímala co se děje. Bolest opět postupně přicházela. Sílila každou sekundou. Průběh byl stejný jako noc předtím, ale uvědomila jsem si, že bolest byla slabší a trvala kratší dobu. Takto to trvalo 7 dní. Každý večer jsem ulehla do postele a začala mě bolet záda. Bolest vycházela z bederní páteře a vždy jsem cítila, jakoby se mi páteř narovnávala. Postupně, den ode dne, byla bolest slabší a slabší a doba trvání se zkracovala. Poslední noc již trvala jen několik sekund. Po tomto týdnu se již nikdy nevrátila.
Otec James nám při odchodu kladl na srdce, abychom zašli za našimi lékaři a nechali se vyšetřit, abychom si byli opravdu jisti, že jsme uzdraveni a mohli například přestat brát prášky, které nám lékaři předepsali. Po cca měsíci jsem tedy zašla za mou revmatoložkou. Ještě jsem stála ve dveřích, když mi paní doktorka řekla, že je něco jinak. Ptala se mě, jak se mám. Já jsem jí s úsměvem na tváři řekla, že výborně. Odpověděla mi, že si to myslela hned, jak jsem přišla. Že to poznala z postavení těla, které již stálo rovně, a v obličeji nebyla znát bolest. Řekla jsem jí o duchovní obnově a o tom, že jsem věřící a že bych jí chtěla poprosit o krevní odběry na obě nemoci. Paní doktorka říkala, že moc nerozumí tomu, proč to chci. Testy na revma mi prý udělá, ale testy na Bechtěrevovu chorobu se prý dělají jen jednou za život. Že prý nevidí důvod, proč by jej měla opakovat. Že i když se cítím lépe, neznamená to, že bych byla zdravá. Po delší době, kdy jsem ji prosila o testy, tedy svolila. 17.10. 2014 mi přišel email s výsledky testu a lékařskou zprávou, ve které bylo uvedeno, že u Juvenilní idiopatické artritidy došlo k remisi – tedy k navrácení do původního stavu, bez nálezu zánětu. Ruce, nohy i páteř bez nálezu. U Bechtěrevovy choroby bylo psáno, že antigen HLA B27 je v krvi stále pozitivní, ale nebyly nalezeny změny na páteři. Měla jsem obrovskou radost! Na tuto zprávu jsem netrpělivě čekala několik týdnů. Znamenalo to tedy, že mohu vysadit prášky. :-) A s paní doktorkou jsme se od té doby již neviděly.

Můj život od té doby nabral neskutečné obrátky. Začala jsem více sportovat / studovat a pracovat. Pokud se naskytne příležitost, ráda vyprávím o tom, jak mě Hospodin uzdravil a jak velké je Jeho milosrdenství. Proto jsem také své svědectví sepsala. Budu ráda, když jej budeš předávat dál, aby lidé věděli, že Bůh je živý!! Že zázraky nejsou jen napsány v Písmu, ale že se dějí i v naší době. :-)


Martina

 

Lékaři mi nedávali šanci, v Ježíšově hrobě jsem ale došel uzdravení  

Do Svatého města mne vedla touha vzdát díky našemu Pánu Ježíši Kristu za přehršel milosti, jíž mne zahrnul. Byl jsem totiž účastníkem těžké dopravní nehody, srážky osobního vozidla s kamionem. Já, ačkoli jsem prodělal rozsáhlé polytrauma a už mne prý zapínali do pytle na mrtvoly, jsem přežil.

Lékaři mé rodině velkou šanci nedávali a čekali, že množství mých poranění nebude slučitelné se životem. Až když jsem přesto neumíral, začali usilovat o mé uzdravení. Přesto kvůli těžkému kraniocerebrálnímu traumatu mé rodině následně řekli, že by bývalo bylo pro mě lepší, kdybych skonal.

Hospodin tedy zlámal mé kosti, ztrestal mě, nevydal mě však smrti (žalm 118). A já tak po šesti týdnech v kómatu vstoupil do nového světa. Byl jsem znovuzrozen a opravdu jsem se po rozsáhlé ztrátě paměti znovu začal učit mluvit. Byla to dlouhá cesta završená mou opětovnou mobilitou o francouzských holích, za niž jsem byl šťastný. A co víc, poprvé jsem sám, už bez doprovodu, vyrazil do kina na představení filmového klubu, které bylo prvním rendezvous s mojí nastávající.

Za tuto všechnu milost jsem toužil Pánu poděkovat. Tudíž když mi po uplynutí sedmi let od nehody moje neuroložka řekla, že by teoreticky mé žíly v mozku měly být již zaceleny, a že bych, ač mi to nemůže doporučit, mohl být schopen zvládnout změnu tlaku při vzletu a přistání, bylo to vše, co jsem potřeboval slyšet. Ihned jsem začal plánovat cestu do Svaté země.

To, kvůli čemu píši a kde náš Pán Ježíš Kristus opět zjevil svou slávu, nezaslouženě na velkém hříšníku, se stalo sedmý den našeho pobytu v Jeruzalémě. Ten den se nám poprvé během našeho pobytu, jenž byl jinak opravdu požehnaný, vše začalo kazit a museli jsme měnit své plány. Místo původního programu jsme se šli podívat do Zahradního hrobu. To je místo mimo hradby Starého města, pár kroků od Damašské brány.

Když jsme sem v pozdním odpoledni dorazili, bylo zde celkem dost lidí. Ti ale už končili svůj program, který spočíval v prohlídce zahrady a vysluhování Večeře Páně. Zde jsme prožili hluboký zážitek, manželka začala děkovat Pánu za oběť na kříži, já se k tomu připojil a děkoval i za veškerou milost, jež mi dal. Děkovali jsme a chválili Pána, byli jsme celou dobu v hrobě sami a hluboce to prožívali. Měl jsem pocit, že právě zde se naplnilo to, proč jsem do Jeruzaléma jel, tedy vzdát Pánu díky a chválu.

Po tomto zážitku jsme s pocitem naplnění vyšli z hrobu. Když jsme byli posledních pár kroků od východu, vešla dovnitř cizí paní. Rozhlížela se a někoho hledala, dokud nespatřila mne. Následně zamířila rovnou ke mně. Řekla mi, že na tomto místě dnes vůbec neměla být. Dokonce prý jela jinam, ale vše se jí zhatilo a pořád jí v hlavě znělo, aby přišla sem do Zahradního hrobu, že se zde prý má modlit za něčí zdraví. Vůbec nevěděla čí, ale že když od vchodu spatřila mne, tak si řekla, že bych to mohl být já. Přišla a ptala se, zda se za mé zdraví může pomodlit. Tuto nabídku jsem samozřejmě neodmítl a ona se pak už jen zeptala, zda na mě může při modlitbě vložit své ruce.

Mimochodem, Edita je rakouská občanka žijící ve Vídni. Když se nás zeptala, jaký další jazyk kromě angličtiny umíme a odkud vlastně jsme, a my odpověděli, vytřeštila oči a my se dozvěděli, že se narodila v Ostravě a do Rakouska se před dlouhými lety provdala. Česky se již zadrhávala, těžce skládala věty a neustále se dotazovala ohledně slovní zásoby, ale modlitbu za mé uzdravení se snažila formulovat v češtině. Modlitbu vedla ve jménu našeho Pána a Boha Ježíše Krista a vzývala svatého Ducha, aby přišel, dotkl se mě a já mohl odložit své hole. Kolem už začali proudit do zahrady poutníci a trochu přezíravě na nás koukali. Ale to nás nerušilo a já jsem na výzvu paní Edity otevíral své srdce Ježíši Kristu, přijímal ho za svého Pána a odevzdával se do Jeho rukou.

Po mém odevzdání se Pánu se stala třikrát jedna, slovy těžce popsatelná, věc. Zažili jsme takový zvláštní „dotyk“ Ducha svatého, při kterém jsem se pokaždé cítil lépe. Ne už zlámaný jako lazar, ale takový lehčí, vjela do mě jakoby síla. Editu vždy tento „dotek“ téměř skolil. Když se to zopakovalo potřetí, což bylo nejsilnější, podívala se na mne a zeptala se, zda jsem to cítil. Když jsem odvětil svým ano, prohlásila, že teď už si je jistá. Dotkl se mě Duch svatý a ty hole, za jejichž odložení jsme se modlili, mohu opravdu odložit.

Poděkoval jsem jí za modlitbu, rozloučili jsme se. Cestou domů jsem zkusil jít bez holí. Jak jistě tušíte, já se na nohách udržel a měl jsem téměř pocit, že si bez těch holí létám ulicí. Takto jsem ušel asi sto padesát metrů, když jsem si vzpomněl na scénu ze sedmnácté kapitoly Lukášova evangelia, kde se Ježíš ptá po těch devíti uzdravených, kteří se nevrátili, a nevzdávali Bohu chválu. Na místě jsem se tedy otočil a spěchal zpět do Zahradního hrobu. Zde jsem Editě zvěstoval své uzdravení a společně jsme všichni chválili Pána a vzdávali mu slávu a modlili se za sebe navzájem.

Cestou zpátky do konventu jsem už šel ruku v ruce se svou manželkou a běhal po schodech. Vzpomněli jsme si na jednu zdejší poutnici, která bydlí v pokojích vedle. Zvrtla si nohu a měla problém s chůzí. Manželka jí nohu ošetřila, ale potřebovala oporu. Daroval jsem jí tedy své francouzské hole.

Hned jak jsem přijel domů, šel jsem s důvěrou na státní sociální podporu při úřadu práce a městský úřad Zábřeh ohlásit změnu svého zdravotního stavu. Nebyl jsem plně uzdraven, ale hole, jež mě tížily nejvíce, jsem mohl odložit. Šel jsem tak vrátit a nechat rozstřihnout svoji invalidní kartu do osobního auta.

Od návratu ze Zahradního hrobu mohu teď sám na sobě svědčit o tom, jak veliký a milosrdný je náš Pán. Děkovat mu za tu nezaslouženou milost a chválit Jeho jméno. Mám pocit, že bych měl volat ze střech o tom, jak veliký je náš Pán Ježíš Kristus.

 

Jan Gabriel